Začít je lehké…

Poslední dobou jsem se snažil přijít na to, jakou příčinu mají ty desítky načatých základů her na mém disku, které jsem vyprodukoval za několik hodin a pak si je odložil na neurčito, což je prakticky totéž, jako kdybych je vyhodil. K jednoznačnému závěru jsem nedošel, ale všiml jsem si, že se to všechno dá rozdělit na tři kategorie.

První kategorií jsou konkrétní herní mechaniky, které se mi zalíbily, ale nedokázal jsem s tím udělat nic jiného, než stvořit je samotné. Vznikají zpravidla tak, že sednu ke Game Makeru, spatlám základ hry se zkušební grafikou, hraju si s ním jako malé dítě a jsem šťastný 😀 Pak mě to omrzí a zkusím si poskládat několik levelů s různými obtížnostmi; to už ta mechanika musí být vážně dobrá, abych se k tomu dokopal. Ovšem když se dostanu do této fáze, jsem většinou v koncích. Abych mohl pokračovat v tvorbě, potřebuju dát výtvoru duši. Vymyslet nějakou příběhovou linku, nebo třeba alespoň vymyslet hlavní aktéry nebo herní prostředí… A to mi nikdy nejde. Nedaří se mi na základ hry nasadit příběhové prvky tak, aby k mechanice přirozeně seděly. Samozřejmě se nabízí řešení udělat prostě abstraktní hru bez příběhu, která bude zábavná sama o sobě, ale zjistil jsem, že mě to neuspokojuje. Výtvor pak končí v archivu, zpravidla odsouzen k zapomnění. 

Druhá kategorie pro změnu vzniká podle přesně opačného scénáře. Totiž že si vymyslím nějaký úžasný příběh nebo navrhnu zajímavou herní postavu, ale nenapadne mě k ní žádná herní mechanika, která by stála za stvoření… Těchto případů sice není tolik, ale práce s nimi je zase o mnoho těžší, čímž to pěkně vyvažují 😀 No a třetí, to je grafika. Hrozně mě baví si jen tak čmárat v GM Sprite Editoru postavičky a vůbec všemožné prvky krásně použitelné do her. Zjistil jsem, že tato cesta je pro mě nejinspirativnější; mé nejlepší hry vznikly z různých obrázků a čmáranic… Nicméně 90% z nich končí v archivu stejně jako to ostatní.

Všechno to vždycky pramení z prvotního nadšení pro věc. Ty nejlepší výtvory podle mě vznikají velmi rychle, intuitivně a bez dlouhého přemýšlení. Vždycky jsem na ně v té chvíli tak pyšný, že si je uložím s naivní představou, jak z toho jednou bude úžasná hra. Jenže zakomponovat je do hratelné hry je věc druhá a to už vyžaduje obrovské množství práce, přemýšlení a plánování a to zase vyžaduje nebýt líný…  

Chtěl jsem se tedy zeptat, zda to se skladováním načatých her máte podobně, nebo je to jen můj případ. A kdyby na tenhle zlozvyk měl někdo nějaký recept, sem s ním!