PepiCzech mě právě inspiroval k úvaze, která je pro reakci pod článek příliš košatá. Takže si ho dovolím „re-citovat“. Cílem článku se zdá extrakce moudra z jeho čtenářů, protože nemá východisko. Takže dopředu počítejte s tím, že se nic nedozvíte a vyčerpáte se. 🙂

To je právě problém té dnešní zjitřené doby, nic „není imho moc velký sci-fi“ a pokud nevymyslíte něco co půjde udělat, ale nikdo příčetný do toho nepůjde, máte co dělat, aby se z toho nestala alternativní historie dřív než zemřete. 🙂 Ono je to hodně vidět na kyberpunku, dřív bylo přijímáno, že je to podžánr sci-fi a dnes se množí názor, že to je něco úplně mimo. Činí tak autoři samotní v sebezáchovné snaze uniknout kategorii, protože lidé nedokáží strávit mešuge-fikci jako zastaralou vizi naší současnosti a ještě poměrně „houbičkově“ zveličující lidskou sobeckost. Která zde vede k technologickému pokroku a ke společenskému úpadku současně, ale v rozměrech zcela nerealistických.

Problém je, že sci-fi se vždycky odcizí realitě a je kolikrát mnohem odvážnější než byl ( a je ) třeba právě kyberpunk. Hard sci-fi je spíš endemická skalnička opatrovaná suitou spisovatelů obtěžkaných akademickým vzděláním, je to vlastně mýtus. Epidemie přídomků může souviset s tím, že to lidé viděli skrz literární žánry a tak přirozeně vnímali rozdíl mezi fantazií, která se nestará o důvod proč se divné věci dějí a sci-fi které to chce prozkoumat, ale nedaří se mu téma zcela logicky uchopit. Mnohdy i proto, že vymýšlet možné technologie je snazší než odhadnout ochotu populace je použít. Mimo tyto dva myšlenkové proudy už byla jen „běžná“ literatura pro „běžné“ čtenáře, řazená do žánrů podle tématu příběhů a nikoliv podle povahy jejich fiktivních světů, nelišících se od naší denní a historické zkušenosti a proto nevyžadujících zasvěcení.

Další divná věc je vnímání žánrů přes vizuální estetiku a náladu, či-li lyriku a nikoliv skrz epiku dějů které se v nich odehrávají. To mi připadá divné dost, ze stylů se staly žánry. „Mega-žánry“ představující široké kategorie se vypařují, protože slova která je označují získávají daleko užší obsah, který z nich časem vyžene významná díla která zahrnují. Je to trochu jako rock’n’roll. Všechno je rokec, ale najednou není, protože je všechno metec. Nic není sci-fi, všechno je „vlož“-punk. Někdo by měl udělat xerox-punk o šíření samizdatu 🙂

Myslíte si, že je to jen důsledek rozkvětu variací a příchutí, nebo důsledek toho, že je pro lidi stále těžké příjmout sci-fi jako nikdy-budoucnost, protože se vždy stane absurdní současností a nakonec neskutečnou minulostí? Je to únik autorů před publikem do hájenky tvořivé nespoutanosti, nebo množení pojmů a zmatení kategorií? Jen v případě kyberpunku se to ( podobně jako Orwellovi ) povedlo dříve než zemřel autor. Ostatně Orwell také psal o fiktivní budoucnosti s tripolárním uspořádáním a cinknutou variací studené války, která měla být jen podvodem na lidi. A měl obrazovky které vás natáčejí když se do nich díváte ( něco co máte před sebou právě teď, jen bez svatého obrázku mocnáře ).

Něják si říkám, že vědecká fikce vlastně předpokládá cílevědomé chování lidí a to je samo o sobě nepravděpodobné, není nakonec přirozenější prostě předpokládat, že jsou lidi přirozeně pomatení a jediná věc která vytváří mantinely je koexistence s ostatními ve skupině? Takže když odcizíte jedince navzájem pomocí technologií začnou se chovat méně standartně a vzniknou i nestandartní a nelogické technologie? Budoucím evobočkem sci-fi budiž Amish-punk, amen.

Ale zase to neberte tak, že to pro mě je nějáká zásadní otázka. Ono je to prostě tak, že mě štve jak ta slova mění význam a jak je těžší je  používat. To je podobné jako když si feministky ukradly šovinismus a tak se znovu definovalo všechno ostatní kolem toho. Nebo když se z některých slov stane populární vulgarismus a nejdou bezbolestně použít v původním smyslu. Žánry jsou vlastně něco jako nehoda, jako kumulace neoriginálních myšlenek. Sci-fi, ale měla vždy poněkud speciální funkci, byl to prostě prostor do kterého se dá včlenit cokoliv, jen to musíte podat tak, aby to dávalo logický smysl a shodlo se to alespoň v základu s tím co víme o okolním světě a pokud to něco porušuje, nabídnout vysvětlení. Další důvod je ten, že kromě kyberpunku vlastně neexistovalo sci-fi které by řešilo informační technologie alespoň vzdáleně připomínající to, co používáme. Tahle změna uvažování přišla za minutu dvanáct, jinak by osobní počítače spadly z nebes, bez jakéhokoliv snu o tom, jaké by to mohlo být.

No vlastně kecám, protože o tom psal už Jules Verne, ale jeho román byl ztracený 131 let a ještě jsem ho nečetl, ale zní to rozhodně dost přesvědčivě. Má to všechno, auta na spalovací motory, asfaltky, počítače posílající si informace na dálku, „video-telegrafy“, eskalátory, ale taky ženy honící se za kariérami, na dálku ovládané zbraně které činí války nemožnými, slumy, spoustu nezaměstnaných, syntetické jídlo, nebo hanbatou masovou zábavu a něco co funguje jako syntezátor (!) je to rovněž dost depresivní. Co myslíte je to kyberpunk, steampunk, nebo sci-fi, když to vydali teprve v roce 1994, ale napsané to bylo v roce 1863 ?

No a vrcholem srandy je, že za zásadní počin kyberpunku je považován i Blade Runner, který vedle ostatních podobných sci-fi vypadá celkem normálně ( biologičtí roboti ). Ono se z budoucnosti bude asi dost utíkat, Logan’s run, Running man, Silent Running. Running-punk?

Mám takový divný pocit, že jsem tohle už někdy psal. Možná jsem jen otevřel ventil, nebo co… no, každopádně díky za váš čas.

Na zdar!

Zitron