O pár technických kroků dál..
Stejně tak, jak rychle se blíží 1. rok vývoje téhle „malé“ strategické hříčky, se blíží její dokončení. Od vás bych potřeboval hru vyzkoušet a pokud možno napsat jaký máte pocit ze hry. 🙂
Dosavadních změn je hned několik.
Jednak nevyužívají oba hráči stejnou trojkombinaci jednotek (Medik, Voják a Virus), ale je to nahrazeno devíti „klany“ složených z čtyřkombinací původních třech jednotek (např. 2x medik a 2x virus).
Druhak každé jednotce trvá 1-3 kola než bude moct být znovu povolána do boje (ve hře je to značeno modrou lištou).
Třeťak po kolizi dostane jednotka bod zkušenosti (žlutá lišta). Po nasbírání 5 bodů je jednotka vylepšená a má menší bonus.
Čtverak jsem opravil několik maličkostí. Jednotky bojují 3x rychleji, pozadí je o poznaní tmavší než předtím, vojáky lze verbovat jak klávesami QWER a UIOP, tak i tlačítkem myši.
Nechci už nijak moc měnit mechaniky hry, nejvíc bude potřeba vyladit efekt kolizí, aby došlo k nějaké rovnováze, přičemž mám v plánu každému klanu dát 1 speciální vlastnost, která z(ne)hodnotí jejich čtyřkombinaci jednotek.
EDIT: Narychlo jsem upravil počet kol před vysláním další jednotky. Medik – 0, Voják – 1, Virus – 2
-
By: Bezza
No biography available at this time
-
-
Jak je na tom Trivia?
(Aktualizováno 27. 7.) Zatím nepojmenovaná přebíjená
Zapojte se do vymýšlení hry!
Gamers: Who are we?
26 komentářů
Hm… tohle děláš už rok?
Nepochopil jsem mechaniky hry, pokud si jeden hráč např. zvolí červený klan a druhý modrý klan, pak musí červený vždy vyhrát, ne? Grafika je zvláštní, chybí ozvučení, znovuhratelnost a jakýkoli level design… musím se přiznat, že hru nechápu.
Doufám, že to ještě vylepšíš.
Jinak hodně štěstí a z mého názoru si nic nedělej 😉
Předem díky za rychlou rekci. :))
Hry vytvářím spíš příležitostně, takže ten 1 rok znamená cca 100 hodin.
Jop, to máš pravdu a právě nějaká speciální vlastnost pro jeden z těch klanů by to měl vyvážit.
Já sám začínám mít pocit, že ten koncept už není tak dobrej, jak mi připadal kdysi a i když se mi to nechce dělat, tak to možná pustím k vodě. I přesto, že to je nedodělaná hra, tak jsem se toho při vývoji hodně naučil a raději bych ty nabytý zkušenosti užiju při vývoji jiné hry, než při dodělávání, v jádru špatné, hry.
Ta hra by byla snad i vcelku hratelná, kdyby měla nějakou logiku. Lepších výsledků bys asi dosáhl v nějaké směsici enginu a fw (narážím na GMS), nicméně je to tvoje věc.
Tak hodně zdaru.
Je vidět, že jsi nad tím přemýšlel, protože se hra od původní verze hodně změnila. Řekl bych dokonce, že už je to hodně jiná hra, protože zavedení klanů to celé mění ze silně „logické“ hry, kde člověk volí, spíše na takovou podívanou, kde občas vyberu ze dvou jednotek, které mám zrovna na výběr – často však beru jedinou možnou jednotku, a to i přesto, že se mi nehodí ji pustit.
Ačkoliv tedy nová skladba jednotek vypadá zajímavě a ačkoliv je tam navíc určité omezení v posílání (aneb, hráč nemůže pořád posílat to stejné, což překonává nejzásadnější problém předchozích verzí), jsou tu podle mě špatně nastavené časy a čísla, takže hra ztratila na zajímavosti. Myslím si, že hráč by měl mít vždycky na výběr alespoň ze dvou jednotek ze svého panelu, spíše však ze tří. Na jednu stranu tedy vnímám určitý posun, na druhou je to také krok stranou. Co bylo na hře zábavné: volit jednotky tak, aby se v určitý moment střetly; to tady úplně mizí, protože člověk prostě jen kliká, na co zrovna kliknout může. Napadá mě, že by možná bylo nejjednodušší prostě časomíru otočit a brát ji jako počet jednotek, které lze nyní poslat za sebou. Když dojdu na nulu, musím počkat, až se to celé doplní (v následujících několika kolech). Jinak se doplňuje každé kolo, které jednotku nepoužiji. Tím by bylo zaručeno, že hráč používá všechny jednotky nebo že občas použije jinou.
Schopnosti jsou určitým způsobem zpřehledněné, což je dobré. Trochu mě ale mrzí, že zmizel systém polovin. Původně to přeci bylo tak, že srážka vojáka s virem nakazila určitou polovinu obrazu. Přidávalo to další strategický rozměr, který tady postrádám.
Co se klanů týče, tak jsou nevyvážené. Víc k tomu asi není co povědět. Některý ani nemá šanci vyhrát proti druhému (např. voják proti nákaze). Nevím, jaké plánuješ bonusy, ale obecně bych asi cílil na menší počet klanů (max. 6; ale domnívám se, že z hlediska použitelnosti jsou teď vhodné tak 4) a snažil se je nějak vybalancovat.
Určitě bych to se hrou ještě nevzdával a snažil se ji dotáhnout k nějakému pěkně hratelnému stavu.
Díky za hodně dobrou zpětnou vazbu. 🙂
Ten systém polovin se mi líbil a byla to asi první pohnůtka vytvořit tuhle hru, ale po nějaký době jsem to zavrhl a přestal o tom jakkoli uvažovat. Je to pěkně bídný, když na prvek, který mě přimnul k tvorbě hry po čase zapomenu a zahodím ho. Díky, žes mi ho připomněl. 😀
Já se podepisuji pod první Jindrův odstavec… Teď nechci znít příliš desktruktivně, ale asi budu: přijde mi, že se točíš v kruhu – vymýšlíš nové věci, některé děláš přístupnější a jednodušší, ale jiné přidáváš a opět nimi komplexitu zvyšuješ. Což má za následek to, že mě hra nebaví stejně jako předtím a přijde mi stejně složitá a nepochopitelná a nemám nad ní kontrolu. Toto řečeno z pohledu hráče, který to v rychlosti zapl a protože je cool, tak přes návod jen tak letmo přehlédl – což je bohužel většina konzumních hráčů. :\
Říkám to nerad, ale přijde mi, že jediná cesta dál je udělat to celé znovu nějak jinak, trošku out-of-the-box, nebo se na to vykašlat. Nevidím v tom budoucnost, promiň. 🙁
Každopádně, je důležité si uvědomit, že jsem to hrál sám bez druhého hráče, což určitě zážitek notně mění. 🙂
Bravurně řečeno, vyjadřuji svůj naprostý souhlas 🙂
Je to propracovanější, ale chtělo by to zobrazovat kam až jednotky dojdou v následujícím tahu. Takhle volím spíš jako bych tahal slámky a mezitím se hra sama hraje, protože nemám odhad. x)
Je tu už delší dobu co jsi to sem dával naposledy a mám pocit, že jsi si moc s předchozích reakcí nezval.
Ale už se to dá ovládat na myši – alespoň částečně. 🙂
Pořád to není moc intuitivní a to jak fungují klany (výběr barevných jednotek) mi došlo až jsem prohrál. Vlastně teprve až jsem prohrál mi došlo, že ovládám obě strany zároveň. 😀
Určitě uber počet klanů, trochu to polaď ale za mě hlavně zapracuj na intuitivnost – nekombinuj myš + mezerník, udělej tam jasnější tlačítka, popisky a informace.
Z tvých reakcí jsem si toho moc nevzal, protože se týkali estetické stránky hry, kterou chci řešit až bude na tom bude hra technicky dobře. Až tomu tak bude, tak se vrhnu na intuitivní nápovědu/tutoriál, výstižnou animaci postaviček, pozadí atd. 🙂
Myslím, že není dobrá cesta rozšiřovat počet jednotek a vlastností, když nefunguje ani základ. Myšlenka voják-medik-virus není nosná. Jde o kámen-nůžky-papír a tak to v duchu předlohy musí být akční a popravdě řečeno to stejně proti AI není bůhvíjaká zábava. Z toho plyne nutnost multiplayeru a tedy při tomhle tempu ještě 10 let práce.
Vychytej základní sestavu a další jednotky nacpi buď do levelů nebo je odmykej hraním. Nebudeš pak muset psát obrovský tutoriál na milión kombinací.
To je pěkný postřeh s „kámen-nůžky-papír“. V úplně původní verzi to tak paradoxně nebylo (částečně i kvůli hraní na poloviny).
Přes všeobecnou skepsi opravdu doporučuji hru dále měnit, byť jen v rozmezí připomínek. Klidně promýšlené změny více diskutovat (lze na to mít i samostatný článek) a hru dokončit. Nakonec považuji dokončení hry do přijatelného stavu i s tutoriálem a dalšími „serepetičkami“ okolo za nejpodstatnější zkušenost, jakou člověk během herního vývoje získá. Ono je sice hezké si žít někde v ideálech a lhát si do kapsy s tím, že důležitý je být originální co do mechanik a že ty věci okolo se pak nějak zvládnou, ale opak je spíš pravdou: nápadů má každý tunu (byť někdy jsou lepší a jindy horší), ale realisovat je dobře a do konce bývá nakonec největší kámen úrazu. Přičemž i dobře realisovaný nápad může uklouznout na věcech pro něj sám nepodstatných jako je ovládání, tutoriál atp. Zkrátka, pokud to máš alespoň jako trochu seriósnější koníček, který ti má jednou přinést nostalgický dobrý pocit („tohle jsem udělal, to je hustý“), tak tu hru dokonči.
To je pravda, ale já mám tu zkušenost, že když se snažím dokončit něco, co stále nefunguje tak jak bych chtěl, a různě to vylepšuji a domýšlím, tak se začnu motat v kruhu a nakonec to nikam nedovede a jenom mě to vydeptá… Určitě to chce se na danou problematiku podívat z nového úhlu pohledu, s odstupem. Ale taky je půlnoc a jsem pesimista, takže tak. 😀
Já takové věci, co je nikam neumím posunout, založím do adresáře a vyčkávám, jestli mě to zas někdy nepopadne. Ten kruh, co lidský mozek tak rád dělá, má tu výhodu, že když počkáš, tak to zas jednou přijde. Fakt je, že z té inspirace leze vždycky zbrusu nový projekt ( starý už nikdy nezachraňuji ), ale v klidu přehrabu původní kódy, sprity, backgroundy a bezostyšně zkanibalizuji, co se dá. 🙂
Já většinou podobné situace překlenuji za pomoci přátel a známých. Prostě se na to podívají, dají zpětnou vazbu a jede se dál. Odložit projekt k ledu znamená, že se sice většinou vrátí, ale také to člověk taky většinou začne dělat jako úplně jinou hru a často se pak zasekne zas na něčem jiném.
Zkušenost dokončení hry je zkrátka nezastupitelná. Navíc se původní nápady vracejí i tehdy, když člověk hru dokončil. Nic mu nebrání udělat podobnou a „lepší“. Čili dokončit hru je zkrátka „win-win“. Není co ztratit. Maximálně se člověk může něco naučit (získat zkušenosti).
To je zajímavé, já z toho žádný win pocit nikdy neměl. Ne, že bych toho dokončil bůhvíkolik, jen si pamatuji, že mě spíš mrzely kompromisy, které jsem byl nucen učinit proti vizi, kterou jsem měl a když se to někomu líbilo hrát, tak jsem si tím víceméně jen léčil rány na duši.
Fakt, že se dříve odložený nápad stane součástí zcela jiné hry mě rozhodně netrápí a jestli se nový projekt zasekne na něčem jiném je pro posouzení kvality a použitelnosti toho nápadu celkem irelevantní.
Vytvářet podobnou a lepší hru poté, co jsem nějakou dokončil je divné. To by muselo snad jít o nějaký víkendový miniprojekt. Nějak si nedovedu představit, že v době vydání Cubesis, by sis sedl a vážně řekl: „Dáme si to znovu a tentokrát trochu líp.“.
Že máš přátele a známé, kteří ti dodávají sílu se zase dát do práce ti upřímně závidím. Já obvykle nenajdu nikoho, jehož názor by mi něco dal během vývoje. Obyčejní lidé si to sice klidně zkusí, ale vyplodí reakce tak předvídatelné, že bych s tím mohl vystupovat v cirkuse jako jasnovidec. Na správnou odezvu by musel být buď vášnivý hráč nebo vývojář podobného ražení jako já. To druhé si můžu rovnou škrtnout ( kdyby takový člověk v česku existoval, už bych o něm věděl ). To první se mi zrovna hledá celkem těžko. Je třeba toho hráče dobře znát, aby se od jeho názoru daly odfiltrovat osobní vrtochy a musí to být obrovský nadšenec sršící optimismem, aby po mnoha odehráních mnoha zoufale nemožných verzí byl ještě schopen potřebné reakce.
Nejde o pocit výhry, ale výhra je v tom, že se člověk něco naučil. V Cubesis je kompromisů řada (a dalo mi to hodně, protože následná odezva mi řekla, kde se kompromisy dělat smějí a kde naopak spíš ne). Podle zdejší logiky jsme to ale měli zahodit a počkat pár let, než se to v nějakém cyklení vrátí na stůl – a ano, několikrát k takovému konci nebylo daleko ani těsně před vydáním.
Co se bodu o tvorbě „znovu a líp“ týká, tak na lepší verzi Cubesis zrovna teď pracuji. Sice to bude nakonec mírně jiná hra, s jinými důrazy a s jiným názvem, ale část toho jádra (stavbou komunikuješ s božstvem a to ti dovoluje měnit počasí) zůstane stejná.
Argument zaseknutí projektu byl spíš v tom, že se nikdy nenaučíš, jak dotáhnout hru do konce v podobě, která se lidem líbí.
K přátelům a známým: asi to zas není třeba moc idealisovat. Prostě jen občas poslouchají, co o hře říkám, a občas mi něco řeknou a něco mě díky tomu napadne. Dlouho něco řeším, pak to vyprávím desátému člověku a on mě někam šoupne. Řekne třeba něco docela banálního: „Jindro, tohle nikdo normální nepochopí, sám tomu moc nerozumim“ a tak se určitá část hry může zahodit (respektive dá se zahození zvážit) a já pak třeba vidím, že jsem si s tím lámal hlavu zbytečně a že tam jsou jiné mnohem důležitější věci. Nebo mi třeba jen dost lidí vyjádří nadšení nad určitým bodem, který mi přišel spíš sekundární, a tak se dá zvážit, jestli ho nedat do popředí atd. Nejde o nic vysloveně skvělého. Jsou to spíš drobné nápovědi. Nápověda pak občas přichází z naprosto netušených zdrojů. Například vhodný pojem k vyjádření nejzásadnější ideje filosofické bakalářky jsem našel v přehledové učebnici osobnostní psychologie. 😀 S hrami a herními nápady je to podobné. Někdo přijde a řekne: „Hele a proč je to vlastně tahové?“ atd. Asi nejmíň prospěšné bývají debaty s herními vývojáři (jakože znám jen asi dva, se kterými dokážu vést skutečně velmi plodnou debatu). Je to smutné, ale je to tak: zkrátka tlačí nějaký svůj názor a nějaké své pojetí (ať už kvalitativní nebo celkově co do pojetí hry) a nemůžou se ho asi úplně zbavit.
Pokud jde o testování hráči, pak je podle mě nejlepší testovat hru vždycky na někom jiném, pokud teda nejde jen o nějaký debug. Když ti dá na hru názor deset lidí, už tam většinou vidíš nějaký směr kritiky a filtrování je snazší. Nejlepší je ale prostě jen člověka posadit a koukat, jak hraje. Nic mu neříkat. Jen koukat a dělat si poznámky.
Podle mě je nakonec nejhorší nepřítel sám autor: často lpí na nějakém svém nápadu a ne a ne ho opustit, i když by to všichni ocenili (jakkoliv už nevidí, že by kvůli tomu musel překopat půlku mechanismů hry – což se autorovi samozřejmě nechce, protože je to těžký). Podobně je to asi s tím předvídáním reakci: pokud víš, co ti hráči řeknou a hodí na hlavu, proč jsi to neopravil? Na větu paní učitelky z kreslení, která zněla ve tříbě až příliš často, asi nikdy nezapomenu: „Když víš, že je to blbě, tak proč jsi to neopravil(/a)?!“ Třeba by ti něco zajímavého řekli, kdyby je nerušilo, co už jsi předvídal.
Ale bavíme se dost abstraktně, takže je fakt těžké posoudit, kde je problém ve zpětné vazbě. Spíš se snažím říct, že se na tom dá nějak pracovat a že řešení jsou různá.
Myslel jsem, že to co děláš sice bude world-manipulation strategie ( držet se žánru je OK ), ale nečekal bych, že bude mít společné základní principy. Princip Cubesis byl sice dobrý nápad, ale jak se říká: „Kdo se bojí zahodit dobrý nápad, má jich málo.“ 🙂
Musím uznat, že kdo vůbec nikdy žádnou hru nedokončil, tak skutečně asi o něco přichází. Snad o takový ten pocit dosaženého milníku, splněného předsevzetí.
Ohledně známých to řeknu jinak. Neznám deset lidí, kteří by otestovali moji hru, aniž by padaly věty typu: „To je střílečka, ty já nehraju.“, „Bylo hezky, šel jsem radši na zahradu.“, „Hm, dobrý. A nechceš udělat pro mě … dosaď cokoli …?“
Co se nápadu týká, mám i z určitého úhlu pohledu lepší (vlastně mám těch nápadů rozepsaných asi pět), ale na zpracování náročnější (potřeboval bych na to další čtyři lidi, pokud to nemám dělat pět let) nebo bez nějakého hlubšího podloží (prostě by to byla jen hezká „originální“ hra, což je mi teď málo). Cubesis dostala přednost z technických, „marketingových“ (obecně se to vnímá jako potenciálně úspěšná hra pro mobilní trh) a ideových důvodů (je prostor tam sdělovat myšlenky, které za to stojí, což původní Cubesis téměř úplně minula) – a nebylo to zrovna příjemné upřednostnění. Přičemž hra nakonec bude v podstatě real time, bude využívat tři rovnováhy založené na jiném počítání a s jiným myšlenkovým podkladem, nebude pracovat se zabíjením lidí při každé akci, bude jinak pracovat s rozrůstáním města atd. Zavádí nové rozšiřující herní mechanismy. Celkově vyjádří jiné ideje. Proto se dá také spíš popsat jako hra, která tematizuje svobodu páchat zlo a starost člověka o veškerenstvo. Počasí je vlastně „podružné“. Zkrátka, té tvůrčí práce už se tam provedlo tolik, že se té poznámce vlastně můžu opravdu jenom zasmát, byť jí chápu 🙂
Ale i kdybys měl pravdu, budu radši, když si cirka 10 000 lidí řekne, že nemám nápady, než aby dalších 100 000 přišlo o pěknou hru.
K testování: Zkoušel jsi testovat na ne-známých? Jak jsi totiž řekl, otestuje to kde kdo. Já třeba známým o hrách většinou jen vyprávím (a většinou poslouchají, protože chci dělat hry právě pro lidi, kteří v tom hledají něco víc než jen zábavu). Na test si radši beru lidi, kteří ke mně nemají žádnou vazbu. Což říkám spíš jako alternativu k vyzkoušení. Fungovat to nemusí.
Koukám, že jsem trochu trefil kuří oko – promiň.
Zkoušel jsem testovat na neznámých, ale výsledek je prakticky stejný.
Všechny to v zásadě baví, odezva žádná.
Možná je to tím, že ty jim o těch hrách vyprávíš a já ne.
Kuří oko. No, dá se to tak říct. 😀 Rozdělanou jsem měl například logickou plošinovku o lásce, ale to je zrovna ten projekt, kde bych potřeboval víc lidí, pokud to má být v dohledném čase k něčemu. Další nesplňují tak docela parametr „mít myšlenku“, což mi v tenhle moment prostě vadí. Zkrátka jsem si „pokračování“ Cubesis nevybral úplně sám. Nechtělo se mi do toho. Ale udělal jsem všechno pro to, aby z toho byla lepší a zajímavější hra pro podstatně širší publikum, která se „předloze“ podobá vlastně už jen mírně kostkatým terénem (i ten se zkoušel opustit) a tím, že víra a přání hráče vyjadřují především svatostánky. Spíš bych tak mluvil o přidržení se žánru „religiosní strategické hry“ než o kopii. Leda bys chtěl tvrdit, že všechny střílečky jsou stejné, protože se tam střílí. 😀 Průkazný ale zřejmě bude až výsledek.
A jakou odezvu si vlastně představuješ? Jakože neznámého radši skutečně jen posadím, nechám hrát a koukám. Pak se buď sám někde na něco zeptá. Nebo vidím, že si s tím neví rady. Nemusí mi říkat nic. Popřípadě se může rozčílit, že XY, ale ve skutečnosti vidím, že nepřečetl nápovědu, takže je třeba upravit nápovědu atd. Ale tohle je spíš až k ladění hry atp.
Například budu mít bludiště. Když si k tomu někdo neznámý sedne, tak jen vidím, že místo doprava šel doleva. Vzápětí toho nechá a zeptá se mě, kam má jít. Když mu nic neřeknu, půjde ještě chvíli stejným směrem a pak to vypne s tím, že neví co dál. Když mu poradím, nebude bloudit a najde cíl. Ok, co jsem se dozvěděl? Myslím jen to, že není matematik a že bludiště ho nebaví.
Jak jsi z toho vyčetl, že není matematik, mi není jasné. V podstatě není ani jasné, jak jsi vyčetl, že ho bludiště přímo nebaví. Já bych z té situace vyčetl, že možná nemá vnitřní motivaci hru hrát (tj. možná to není vědomý fanda bludišť a pravděpodobně ho nezaujalo tematické zasazení (asi ani žádné není)) a že (což je podstatnější) jsem ho nijak nestimuloval k tomu, aby bludiště dokončil (čili nenastavil jsem systém odměn; první bludiště jsem možná udělal moc dlouhé, takže jsem ho ani nenechal pocítit úspěch, nevytvořil jsem žádný „návyk“).
Jako druhý bod bych vyčetl, že jsem hráči nedal žádnou indicii ohledně správného směřování. Popřípadě jsem mu ani nedal možnost si takový systém v hlavě sám vytvořit podle nějakých systematicky uložených značek. Tj. nebylo by nutné mu tam rovnou napsat: „Jo, jdeš správně,“ bohatě by stačilo dát na některá místa znak A na jiná B a ještě jiná C a hráč by vedle bludiště samotného ještě čelil induktivní práci ohledně občasného značení (ačkoliv je tam samozřejmě i deduktivní složka v předpokladu, že znaky něco znamenají), což by ho navíc myšlenkově mohlo zaujmout a zabavit. V souvislosti rozčlenění bludiště do různých segmentů a síní, by takové značení mohlo fungovat při zachování bludišťovitosti.
Jako třetí bod (související ovšem s tím prvním) bych vyčetl, že jako videohra bludiště pravděpodobně nevyužívá svůj potenciál na maximum, že tedy asi pěkně funguje na papíře (proto se zřejmě tak často dává na poslednější strany různých dětských časopisů), ale že v konkurenci videoher je potřeba zamyslet se nad tím, co mi virtuální prostředí umožňuje se základním principem provést, aby to zaujalo, ale zároveň nezrušilo nebo neupozadilo bloudění.
Ačkoli se toto téma přeneslo jinam, chtěl bych zde ještě vysvětlit toho matematika. Jde o to, že se obecně nesnažím dělat hry těžké. Proto, kdybych vytvářel bludiště, neudělám ho odolné proti pravidlu pravé ruky ( určitě ne v prvním levelu ) a každý matematik ho projde levou zadní. Nadšenec do bludišť je tentýž případ. Tak to bylo myšleno. 🙂
[…] se zde rozpoutala diskuse na téma zpětné vazby, přivedlo mě to k řadě různých myšlenek, protože problém se nedá jednoduše shrnout a […]