StackStuck

Blíží se nám konec roku a tak se mi zachtělo vyhledat spřízněné duše a strávit společné chvíle v pavoukově síti řešením imaginárních problémů.

Jako jeden z mála který má ještě prostor na činnosti neprospívající blahu světa a břicha budu chvilku mluvit o tom na čem dělám a jak to šlo. A možná příjde i šarlatán. Samosebou to píšu hlavně kvůli své píše, že ano 🙂

Jako obvykle doporučím hudební doprovod.

Budeme-li se držet bludu, že adventury jsou walkingsim. Pak je Egalloc simulací kolečkového křesla. Žijete v domě plném schodů a je úplně jedno, že má bohaté dějiny které vaše sestra roznesla po bytě ve formě psaných vzkazů. Překonám to tím, že učiním Egalloc simulátorem barové židle.

2019 — oproti — 2020

Dá se na něm sedět, avšak hrát se stále moc nedá. Je to v prvé řadě interaktivní komiks a to komiks velice špatný. Nerespektuji pravidla vedení čtenářova oka stránkou, ani vhodného rozmístění panelů a naopak se vyžívám v ilustrovaném chaosu plném tajných sdělení. Mám dost ilustrací aby pokryly téměř šestinu rozplánované hry. Nicméně rychlost jejich produkce spíše klesá, stále se totiž vracím k těm původním abych je tu a tam lehce poupravil, jako celek to přecejen vypadá stále lépe. Hru jsem naučil ukládat hráčovu pozici, přidal pár nástrojů pro editaci levelů a odstranil nějáké ty mušky. Neprogramoval jsem nic většího, měl jsem z toho až hrůzu a soustředil se na fiktivní svět o kterém chci vyprávět a snít. Hodně jsem snil, četl a poslouchal. Hra bude potřebovat systém pro zobrazení metadat o fiktivní technologii, způsobech života které nebude možné srozumitelně vyjádřit pomocí hratelnosti samotné. Sen o role-play komiksu se proměnil v klinický obraz mé zmatené mysli. Jestlipak je vlastnoruční obraz neuronové sítě také autobiografií ?

Snít sen o novém životě, krásný nový věk…

( Ikkjuovo schéma zapojení vpravo nahoře 😉 )

Svět se zdá být lodí uprostřed slané pouště, kolem jsou mohamedáni, za kormidlem je Bureš a v podpalubí jsou marxisti s děravýma ušima, skobou v nose a nejasným skloňováním. Hry jako zjednodušený obraz světa jsou jedinou obranou člověka proti chaosu. Už od vzniku civilizace se lidé uchylují k podobným modelům, k oázám řádu uprostřed oceánu nesrozumitelného nekonečna. Kulturní hry jsou skálou stvořenou ze sdílené důvěry v pravidla stavěná na zjednodušení reality. Bude tomu tak i v budoucnosti? Může tomu být vůbec jinak?

Když jsem před pěti lety vymyslel základ pro svojí utopii byl jedinou hmatatelnou stopou přenosu informace mezi mozkem a počítačem neregulérní experiment využívající elektrodu na povrchu mozku a druhý podobný s jakousi vidlicí která prorážela svrchní vrstvu a pravděpodobně stlačovala Purkyněho buňky ( ? možná ne přesně tyto, prostě to velké roští při povrchu kůry * ) hluboko dovnitř. Oba experimenty z 90. let měli smíšené výsledky. Elektroda ovlivnila naráz stovky nebo i tisíce neuronů. Pomalu jsem si zvykal, že drony velikosti jezevčíka už nejsou futuristickou fantazií a že Boston Dynamics dělají robotickou kozu se zadkem na obou stranách a žádnou hlavou. Dnes je rok 2020 pomalu ukonce a drony s fotoaparátem podléhají regulacím. Jsou vyvíjeny ruční zbraně k jejich odchytu pomocí sítí, nebo rušení jejich vysílání. Američané téměř vzdali pokusy o nesmrtící zbraň na bázi mikrovln ( přestože funguje ) z čistě etických důvodů a robotická koza má rameno schopné hodit betonovou cihlu jako atlet. Drony ve formě proudové stíhačky umí přistávat na letadlových lodích bez pomoci operátora. Lidé hrají stolní RPG pomocí videokonferencí. Elon Musk dal dohromady projekt neurolinku ve formě zařízení v plastové tabletě nahrazující lebeční kost implantovanou robotem a demonstroval schopnost číst i vysílat signál neuronů poblíž elektrod na šťastných vepřích, přičemž konečným cílem jsou šťastní lidé. Americké univerzity občas podléhají vůli davu komunistů. Internet cenzurují studenti s mindráky. Počet tranzistorů stále roste společně s množstvím lidí. Podíl lidí umírající ve válkách v podílu na hlavu z počtu obyvatel planety se stále snižuje. Nadnárodní podniky si prodávají informace o vaší poloze, chuti, životní etapě, vkusu a posledních nákupech aby vám dali voucher k vánocům. Mikroplasty jsou běžnou součástí pitné vody. Schopnost léčiv zdolat patogeny se snižuje spolu s jejich nežádoucími účinky, investice do farmacie rostou. Množí se hledači politických loutkářů. Země už nevypadá jako Platónovo jablko.

Jak bude vypadat budoucnost za 200 let nikdo neřeší, nikdo už netuší jak vypadá současnost. Místo toho máme smršť alternativních minulostí ve kterých hledáme útěchu.

Plán je hru dokončit za deset let celkem, což bude touhle dobou už za pět. Nemám nejmenší tušení, jestli se to podaří, prozatím nepřestávám. Je to taky moje odvěká fantazie, protože právě za deset let vznikla část mých oblíbených freeware her. Je to jako heroický mýtus o osamělém muži který vyleze z jeskyně na konci dekády aby odhalil svému kmeni vědění předků. Udělali to už mnozí, tvůrci Am2r, Harmony… i těch které jsem osobně nehrál 🙂

Dataci fiktivní budoucnosti jsem dokonce propočítal, ale nakonec zvítězilo přesvědčení, že jediná správná datace je relativní čas. Něco mezi dvěma či třemi stoletími od současnosti v závislosti na konkrétní poloze v ději. Další problém jsou technologie které umožňují náhodné vývojové skoky, podle toho zda se lidé rozhodnou je použít či raději nikoliv.

Původně jsem myslel, že se rozpovídám o herním systému, ale asi by toho byl už kotel. Jakkoliv je to hlavně vata, něco tam bude, dělám na tom 😉 Další věc kterou jsem zvažoval je veřejná přístupnost herních souborů. Díky architektuře kódu je nutné extrahovat grafiku a soubory map mimo exe soubor. To znamená, že k nim má každý přístup mimo hru. Říkám si, že bych to nemusel řešit a rovnou umožnit hráčům přístup k editačním nástrojům s nimiž budou moci hru upravit nebo vytvořit vlastní dobrodružství v jejích mantinelech. Někomu by se to mohlo líbit a cheateři i crackři jsou beztak nehubitelní, vždycky vyraší napřesrok znovu. Sám jsem začínal „dělat hry“ zásahy do cizích her a byl jsem nesmírně šťastný z objevu každého nezaheslovaného adresáře který jsem mohl zostudit svými infantilními obrázky. Když jsem neuměl kreslit myší, dělal jsem koláže, proč bych v tom měl „ve věku paeolitického starce“ překážet ?

Taky musím zabalit skutečné dárky pro opravdové lidi a nenadělovat jen fiktivně virtuální předměty internetovým botům 🙂

Hezké svátky !

( * Poznámka: teď mi dochází, že se možná Purkyněho buňky vstahují čistě na kůru mozečku, mám tedy na mysli neurony při povrchu vizuálního kortexu v oblasti temene hlavy 🙂 lajk prostě )