Rozpory v herním vývoji
Dnes se staly dvě podivné věci. Nejprve jsem u známého, od něhož bych to nikdy nečekal, viděl větu „Herní vývojář je především umělec,“ a pak jsem o něco později natrefil na hru, kde se dobrodruh za temných nocí páří s dinosaury. Hry jsou zcela jistě umění.
O možnostech, které videohry skýtají, mluvím a píšu často, a snad ještě častěji se mi tam dostane možnost chápat videohru jako umělecké dílo. Většinou pak mluvím o hodnotách, které se skrze hru nevědomky předávají dál, například v systému hodnocení (hráč je za něco odměňován, za něco ne; někdy se umístí v nějakém bodovaném žebříčku a jindy prostě jenom prohraje a nemá nic, ač byl druhý). Pokračuji tím, že videohra umožňuje jemnější zacházení s podobnými „zprávami“. Že dokonce můžeme opustit princip „jedna mechanika na celou hru“ a zřetězit různé herní principy tak, aby odkazovaly ke kýženým významům a hráč měl intenzivnější zážitek, kde se případný příběhový děj netluče s dějem herním (jako se tluče například tehdy, když ve více či méně moralizující hře postava řekne: „Kamarády si za peníze nekoupíš,“ a vy jste po pěti hodinách hraní uplatili jinou postavu králíky, aby se stala vaší manželkou). V ten moment se většinou dostanu k tomu, že hra by neměla být ideologií. Není tedy potřeba, abyste někomu do hlavy tloukli klíny třeba o ekologii. Videohra může být uměleckým dílem, ale nemusí, a to v tom smyslu, že může nechat člověka zapomenout na sebe sama, a nechat mu „před očima“ vyvstát něco pozoruhodného, něco, co se v řeči vyjadřuje v absolutních pojmech, které nám ale často nic neříkají, jako je například dobro, zlo, krása, láska, nenávist, spravedlnost, nekonečno, čas, bytí, nebo konkrétněji mládí, dospělost, zamilovanost, chtíč, tajemno, zlomené srdce, ztráta mladických ilusí atd. Umělci a řemeslníci je lidem v různých ohledech přibližují už od nepaměti. Vzpomeňme třeba Utrpení mladého Werthera, Malého prince, Sidhárthu nebo třeba Vidění svaté Terezie. A cosi podobného může dělat hra, když jí člověk nabídne sám sebe a svou zkušenost, svůj život.
Na druhé straně máme autora strategické hry na mobily, která je dohromady „o ničem“, jakkoliv má epický příběh o boji dobra se zlem, který vám bude tvrdit, že hry jsou umění, že on je umělec. A o nic umělečtějšího se ani nesnaží. Jeden z autorů hry Dex vám bude vyprávět, že jejich hra je umělecké dílo. No a nakonec si přečtete o vývoji hry, kde máte děti s dinosaury.
Nebylo by upřímnější přiznat si, že ne každé dílo má uměleckou kvalitu a že jsou i jiné než umělecké funkce, například ryze zábavní, ryze informativní, ryze rituální, ryze ekonomická? Není nic vznešeného na tom dělat umění. Člověk se taky potřebuje bavit a potřebuje vydělávat peníze. Ona uměleckost je možná zajímavou výzvou, protože předat herní činností svou zkušenost není jen tak, ale stejnou výzvou je uspět na trhu. Všechno tedy záleží pouze na prioritách. Hrát si na umělce a lhát si do kapsy je skoro tak směšné, jako když ateisté propagují křesťanské západní hodnoty. Takže závěrem spíš naopak: téměř nikdo z herních vývojářů není umělec a nedělá uměleckou činnost, ale to neznamená, že nedělá skvělé hry.
11 odezev
Přirovnání na konci je poněkud nešťastné. Pokud ateisté propagují západní křesťanské hodnoty, znamená to pouze tolik, že věří v jejich univerzální platnost. Což nanejvýš znamená, že křesťané směšní nejsou. Protože pak není nezbytné přijmout celý abstraktní koncept, aby bylo možné souhlasit s jeho závěry. 🙂
Jinak, celý kolotoč řečí o umění mě trochu unavuje a nechápu o co vlastně jde. Označit něco zpětně za umění určitě lze. Ale dělat cíleně jakési umění mi připadalo vždy trochu jako obhajoba nesrozumitelnosti.
Ke křesťanství, ačkoliv mě mrzí, že někdo ze článku vytahuje nejméně podstatnou věc, je to spíš špatná formulace. Jde mi tam jen o část „ateistů“, kteří mají o náboženství představu zhruba v duchu „Bůh je pantáta na mráčku, nesměj mít sex před svatbou, kněží znásilňují děti, popírají evoluci, nesnesou vědu, jsou to bezmozci, protože tomu dneska nemůže nikdo věřit.“ Nejde tedy o všechny ateisty. 🙂 Když ti tihle lidé začnou vyprávět o křesťanských hodnotách, je to poněkud legrační bez ohledu na víru. Stačí o tom prostě něco vědět. Obecně je to jen velmi trapná rétorická figura jak se tvářit jako humanista a vzdělanec, ale zároveň být klidně schopný mlít lidi muslimské víry na masokostní moučku. Člověk bez víry a bez demamogické tendence by prostě řekl „západní hodnoty“, případně „západní hodnoty, kdysi vzešlé z křesťanství a židovství“. I to by ale vlastně mohly být prázdné řeči. Správné by bylo mluvit konkrétně. Které hodnoty? Kterého křesťanství? Co taková nerozlučnost manželství – je to hodnota, není to hodnota? Proč máme v zákoně o rodině velmi podobné určení jako se najde u katolíků (ač ti tam mají navíc ještě společné blaho manželů), proč katolická církev svolává synody o rodině, kde se řeší rozvody? Zkrátka, podobné výroky jsou prázdné mletí hubou. Ale o tomhle ten článek fakt není. Pointa příkladu byla, že občas někdo káže o vodě a pak pije víno. Nebo zcela zjevně: že někdo sice něco říká, ale prostě to nežije. Případně, že zkrátka tvrzení „Herní vývoj je umění,“ je taky takové prázdné mletí hubou, když se to dál nerozvine.
Umění jako nesrozumitelnost je určitě pojetí, které se vyskytuje. Není ale jediné. Třeba pro mě jsou cílené umělecké kvality spíš naopak spojené s tím, že to někdo pochopí a že mu to něco ukáže – nakonec jsem to tu taky tak popsal: sdílení zkušenosti. Výmalba Sixtinské kaple určitě neměla být nesrozumitelná. Naopak. Měla velmi silně a jasně zapůsobit na smysly, aby něco lidem došlo. Mně jde o cosi podobného. Víc jsem o tom psal třeba na blogu. http://likandro.blogspot.cz/2016/01/kratka-poznamka-ke-konstrukci-pojmu.html
Ale přece i v ostatním umění existují různá díla. Některá se snaží jít do hloubky, přinést lidem nějaké poselství a dá se v nich najít mnohem víc, ale jsou i díla, která nejsou tolik složitá, snaží se jen vzít nějaké téma a v co nejlepší podobě ho zpracovat. Mě napadá přirovnání k obrazům, kde některé taky jen zachycují realitu, třeba svým zvláštním stylem, ale nenachází se v nich nic víc, než ta kresba. A jsou pak obrazy, které se zaměřují zase jinou cestou. A nikdo neřekne, že malíř, ať maluje cokoliv, není umělec (pokud je v tom aspoň trochu dobrý).
Nesouhlasím s tím, že jen některé hry se můžou nazývat umělecké. Stejně jako u těch obrazů, některé hry nemusí mít myšlenku, která na hráče zapůsobí, ale do hloubky můžou jít v jiných oblastech, v podání příběhu, ve složitosti svého světa (myslím spíš složitost hry a jejich mechanik, než světa, kde se odehrává – ale to taky), v grafickém designu. Hru, která je cílená na výdělek, taky nemůže vytvořit každý. To už je schopnost spojit vlastní svět hry s reálným světem a lidmi, a to taky není jednoduché a i to považuju za umění, i když ho často odsuzuju, pokud jde o extrémy :).
To už myslím záleží na pojetí umění. Já pro umění nemám moc přísnou definici. Jistě, ne každá hra může být umělecká. Ale pokud to chápu, chceš po hře, aby vytvářela celou svou formou nějakou myšlenku nebo poselství pro hráče, aby byla nějakým způsobem pojatá, jako složité dílo. Takové hry jsou určitě skvělé a zapamatovatelné, ale podle mě nemusí být jediné v té kategorii uměleckých her. Jak už jsem říkal, jiné hry můžou nabídnout hloubku zase někde jinde. Mezi hry, které na mě zapůsobily nejvíc, patří ty umělecké (podle mě třeba To the Moon, Don’t Starve nebo Neverhood) ale i hry, které nejsou moc originální, ale svoje téma umí zpracovat na velmi vysoké (nejen grafické) úrovni (třeba série Crysis a Prototype).
Určitě má na můj názor velký vliv, že sám mám radši díla, která nemají ten význam tak skrytý (jsem prostě jednodušší konzument 😀 ) a výjimku udělám jenom občas (u knížek častěji než u her). Takže tím se na umění dívám trochu jinak, i když samozřejmě oproti tobě o tom nemám tolik nastudováno, takže je to jenom můj pohled 🙂
Jak to tak čtu, tak jsme ten článek asi napsal úplně špatně. 🙂 Holt horká jehla se pozná. Však jsem psal, že každé médium se používá různě. 🙂 Ne každá fotka je umělecká s nějakou estetickou kvalitou, některá prostě jen ukazuje politika ve sněmovně. To fakt není umění. Podobně jsou hry, které opravdu nejsou umění. Zákoník práce také není umělecký text.
A nejde mi o sdělení složitých myšlenek. Jak jsi sám řekl, obraz nemusí mít myšlenku, prostě nějak působí a nechává něco vidět. Třeba to, jak to vnímal umělec. Aby to zachytil, užije specifickou formu. Ty tomu říkáš styl. Někdo druhý to v tom pak uvidí taky. Každý třeba i něco jiného. Někdo třeba nic.
Výtvarník rozhodně nezachycuje realitu. To dělá ještě tak fotoaparát a ani ten ne dokonale. A vlastně je mnohem dál lidskému prožitku. Viděl jsi třeba někdy koně při běhu? A viděl jsi v tom běhu jeho nohy? Do vynálezu fotoaparátu se kůň za běhu kreslil nějak takhle: http://www.cgw.com/images/media/PublicationsArticle/0610/View2.jpg Má všechny čtyři nohy nahoře. Tak ten kůň ale nikdy není. Umělec tak dle mě zachycuje svůj dojem, nějaký zážitek ze skutečnosti, který může nechat vidět, ale ne realitu jen oděnou do určitého stylu.
Že mám načteno neznamená, že bych někoho na prázdno papouškoval. Takže jde taky jen o můj pohled. 🙂 Já třeba klidně řeknu, že výtvarník, který namaluje něco, co se mi nezdá, nebo se mi zdá ploché a prázdné, je třeba řemeslník (tady bych odkázal na starší výstavu akademických malířů – řada neznámých jmen, kde bylo vidět, že sice udělají přesný půlakt, ale to je všechno, nic víc v tom není), začátečník nebo rekreační autor, který se chce jen odreagovat, případně prostě řeknu, že je to patlal a rozhodně ne umělec a že experimentování s formou patří do laboratoře a ne do galerie. Dokonce znám víc výtvarníků, kteří by tvrdili, že umění rozhodně nedělají. Prostě kreslí a malují. Někdy i velmi pěkně, ale umění tomu neříkají. No a já bych to měl podobně. Když kreslím obrázky, nikdy bych o nich samotných neřekl, že mají nějaké umělecké hodnoty. Snad někde ve spojení se slovy, snad někdy budou ve spojení s hratelností, ale sami o sobě většinou prostě nepůsobí.
PS: A možná i tebe odkážu na ten blogový příspěvek, kde o tom umění a jeho konstrukci mluvím víc: http://likandro.blogspot.cz/2016/01/kratka-poznamka-ke-konstrukci-pojmu.html
Líbí se mi Satikův názor na věc a vyjadřuje i můj.
Matěj: Inu, pro mě to vesměs znamená, že sem nemá smysl posílat jakékoliv úvahovější články, pokud s nimi nestrávím několik dní – což nestrávím – protože pak jsou, zdá se, nesrozumitelné. Satik ze tří čtvrtin zopakoval obsah hlavního článku, který ovšem neměl ambice na ucelenější rozbor pojmu umění; rozpory vyjadřoval k něčemu, co v tom článku není a co si vymyslel – teď lhostejno, že to uvedl velmi citlivě a decentně uvozovací větou „jestli jsem to pochopil správně“. Takže to sice beru, je príma, že v zásadních bodech uvažuje podobně. Ale nemá smysl se tu o tom bavit, když půlku času strávím tím, že říkám: takhle jsem to nemyslel, kde jsi to tam vyčetl? Případně: Jak obhájíš: „Nesouhlasím s tím, že jen některé hry se můžou nazývat umělecké.“ a vzápětí: „Jistě, ne každá hra může být umělecká.“? Příliš široké definice umění se spíš nedají žít. Většinou přitom vzejdou z toho, že se zamění „umění“ pouze za „um“, čili pouze za nějaké „umí“, za „zručnost“ či „zdatnost“ – například „Umí prodat hru, to je taky umění“. Pak je všechno kreativní, ale vlastně vůbec všechno lidské jednání umělecké, protože ke každému se pojí takovéhle „umět“. Ale opravdu to takhle někdo vnímá a především žije? Vstane někdo ráno s tím, že je to velký umělec, protože se umí dobře učit a má dobré známky, a to je prostě umění, podobně jako dostat hru na trh? :-))
Čekal jsem to, že si někdo všimne toho rozporu 😀 Těžko se mně to vysvětluje. Myslím to tak, jak jsem psal o tom, co hra může nabídnout. Že těch uměleckých hledisek vidím víc a stane se, že se objeví hra, která toho moc nenabízí v žádném směru. Ale většina her to nabídnout umí.
To je jasné, tak jsem to vůbec nemyslel, jenom, že s tímto nemám tolik zkušeností a hlavně jsem se nad tím tolik nezamýšlel.
Netvrdím, že ne. Ale šlo mně o tu myšlenku, kterou jsem se snažil tím přirovnáním získat. Že každé dílo nabízí něco jiného.
Určitě sem takové úvahy patří, zatím jsou tu jenom tři reakce, z toho se nedá moc hodnotit, zvlášť z té mojí 🙂 Mně to jenom nedalo a podělil jsem se o názor, protože to vidím úplně jinak. Sám jsem si při psaní teprve musel myšlenky uspořádat.
Hned by bylo na světě líp, s takovým přístupem k životu 😀 Ale ano, můžou být některé jiné oblasti, které bych za umění považoval. U toho prodeje hry možná o umění nejde. Tady mě možná zaslepil můj vlastní neúspěch a proto v tom umění chci vidět :). Ale když se vrátím k tvorbě, já bych u tvorby her byl shovívavější. Nejde jen o jeden obor, každá hra musí správně kombinovat několik oborů dohromady. A udělat to tak, aby hra fungovala a působila vyváženě, není podle mě jenom um, je v tom i něco víc.
Podle mě to právě vidíme dost podobně. :-)) Rozdíl bude jen ve stupni rozpracovanosti.
Tak tvrdit, že hra je umělecká, protože má umělecké visuální zpracování, je podle mě nesmysl, protože uměním je to zpracování, ale ne ta hra. Základy uměleckosti hry bych hledal ve zpracování hry jako takové, ne primárně v nějakých přidružených věcech. Tak o katedrále taky neřekneš, že je to architektonický skvost a veliké umění, protože má hezké vitráže a protože v portálu mají krásné sochy. Je to všechno dohromady, ale především je to pořád stavba a musí působit jako stavba. Jinak bys totiž mluvil třeba o krásné litině na dveřích, o krásných freskách, ale ne o stavbě. Se hrami, jelikož jsou podobně jako gotická architektura mixem různých uměleckých dovedností, je to dle mě podobné.
No a tím se vlastně vyjadřuji k tomu, proč většina her prostě uměním není. Mají ještě tak hezký obrázky, to docela často, ale to je všechno. Já tvrdím, že je to málo na to říct, že hra je umění.
To ale neznamená, že bych od hry chtěl hluboký myšlenky nebo kdovíco. Vůbec ne. Když někdo hrou vyjádří třeba pocit rozjařenosti nad tím, že v jezeře skáčou ryby a že je nejde chytit, je to skvělý. Ale jestli se to celé zakládá jen na hezkých obrazech a hratelnost k tomu nemá co říct, pak by bylo lepší to mít spíš jako film než jako hru. Hra je tam nadbytečná a nepřidává k tomu uměleckému prožitku na straně příjemce vůbec nic. O to mi jde. Umění v hratelnosti, protože to je základ hry.
Když vezmu rám nějakého krásného obrazu a pod ním připnu hratelnou aplikaci, nedělám tím z té aplikace umění. A tak je to i s textem a s hudbou. Může to dílo podpořit, ale nezmění to jeho základ.
Skrze média obecně se vyjevují různé věci. Někdy prosté informace (venku prší, venku pršelo), někdy příkazy (otevři okno, neopírejte se o dveře, uvolněte průchod uličkou, nezabiješ), někdy emoce (Jdi do prdele, Ufffff, Ach jo, nebo jen nějaký roztrhaný či začmáraný papír), no a někdy jde o specifickou kvalitu (umění), kterou bych osobně spájel se sdílením zkušenosti a náhledu na nějakou věc. Oborově je to neomezené. Není to nic k přemýšlení, je to něco jako pointa vtipu, která ti najednou dojde. Podobně v zacházení s uměleckým dílem ti najednou něco dojde.
Ta hra s dinosaury má geniální myšlenku, ale zpracování dost pokulhává… Bohužel.
Umění, myslím, že umění je téměř veškerá lidská tvorba, do které se vkládá kreativita… Takže trochu souhlasím s Likandrem, že tvorba stopadesáté kopie úspěšné mobilní hry jen za účelem ulíznout taky trochu smetany moc velkou uměleckou hodnotu nemá. Hodnotu ale mohou mít její jednotlivé prvky – hudba, grafická stránka, obrázky při loadingu či třeba příběh…
Takže nálepku (hra umením) by sme mohli nalepiť asi len na hŕstku hier z dnešnej produkcie a ešte menej zastúpené v AAA tituloch čo bude asi aj odrazom že sú zložiťejšie na vývoj s malým ziskom a aj faktom že casual hráči by myšlienku hry najskôr prehliadli :/ .
A taký vývojár hry Totem Teller, o tejto hre napriek tomu že je ešte len v plienkach môžem povedať že je/bude umením a teda autor je aj umelec, ale čo ak jeho druhá hra budú piškôrky ? Stratí tím titul umelca ?
Ano, většinu AAA her a většinu her vůbec, bych nepovažoval za hry s uměleckými kvalitami. Hodně těch her je třeba super fotorealistických, což dalo hodně práce, ale taky není každá fotka umělecká. Samozřejmě je to jenom můj pohled na umění a někdo s jiným pohledem může nesouhlasit (například tehdy, když bude chtít mezi umění zahrnout „brakovou literaturu“ nebo komiksy typu Avengers a Spiderman).
Totem Teller vypadá zajímavě. Záměr té hry vypadá pěkně. Uvidí se, jak dopadne. Když jako druhou hru udělá piškvorky, tak se na ničem nic nemění. Není přece třeba být jako umělec pořád v nějakém divném transu a pořád se věnovat jen nadsmyslovým jsoucnům a těžko vyjádřitelným citům, dojmům, postřehům či myšlenkám. Člověk taky musí žít a to znamená někdy prostě jenom řešit, jaké si vezmu ponožky, jestli si koupím čokoládu nebo jak udělat hru, která uspěje na trhu.