Dnes se staly dvě podivné věci. Nejprve jsem u známého, od něhož bych to nikdy nečekal, viděl větu „Herní vývojář je především umělec,“ a pak jsem o něco později natrefil na hru, kde se dobrodruh za temných nocí páří s dinosaury. Hry jsou zcela jistě umění. 

O možnostech, které videohry skýtají, mluvím a píšu často, a snad ještě častěji se mi tam dostane možnost chápat videohru jako umělecké dílo. Většinou pak mluvím o hodnotách, které se skrze hru nevědomky předávají dál, například v systému hodnocení (hráč je za něco odměňován, za něco ne; někdy se umístí v nějakém bodovaném žebříčku a jindy prostě jenom prohraje a nemá nic, ač byl druhý). Pokračuji tím, že videohra umožňuje jemnější zacházení s podobnými „zprávami“. Že dokonce můžeme opustit princip „jedna mechanika na celou hru“ a zřetězit různé herní principy tak, aby odkazovaly ke kýženým významům a hráč měl intenzivnější zážitek, kde se případný příběhový děj netluče s dějem herním (jako se tluče například tehdy, když ve více či méně moralizující hře postava řekne: „Kamarády si za peníze nekoupíš,“ a vy jste po pěti hodinách hraní uplatili jinou postavu králíky, aby se stala vaší manželkou). V ten moment se většinou dostanu k tomu, že hra by neměla být ideologií. Není tedy potřeba, abyste někomu do hlavy tloukli klíny třeba o ekologii. Videohra může být uměleckým dílem, ale nemusí, a to v tom smyslu, že může nechat člověka zapomenout na sebe sama, a nechat mu „před očima“ vyvstát něco pozoruhodného, něco, co se v řeči vyjadřuje v absolutních pojmech, které nám ale často nic neříkají, jako je například dobro, zlo, krása, láska, nenávist, spravedlnost, nekonečno, čas, bytí, nebo konkrétněji mládí, dospělost, zamilovanost, chtíč, tajemno, zlomené srdce, ztráta mladických ilusí atd. Umělci a řemeslníci je lidem v různých ohledech přibližují už od nepaměti. Vzpomeňme třeba Utrpení mladého Werthera, Malého prince, Sidhárthu nebo třeba Vidění svaté Terezie. A cosi podobného může dělat hra, když jí člověk nabídne sám sebe a svou zkušenost, svůj život.

Na druhé straně máme autora strategické hry na mobily, která je dohromady „o ničem“, jakkoliv má epický příběh o boji dobra se zlem, který vám bude tvrdit, že hry jsou umění, že on je umělec. A o nic umělečtějšího se ani nesnaží. Jeden z autorů hry Dex vám bude vyprávět, že jejich hra je umělecké dílo. No a nakonec si přečtete o vývoji hry, kde máte děti s dinosaury.

Nebylo by upřímnější přiznat si, že ne každé dílo má uměleckou kvalitu a že jsou i jiné než umělecké funkce, například ryze zábavní, ryze informativní, ryze rituální, ryze ekonomická? Není nic vznešeného na tom dělat umění. Člověk se taky potřebuje bavit a potřebuje vydělávat peníze. Ona uměleckost je možná zajímavou výzvou, protože předat herní činností svou zkušenost není jen tak, ale stejnou výzvou je uspět na trhu. Všechno tedy záleží pouze na prioritách. Hrát si na umělce a lhát si do kapsy je skoro tak směšné, jako když ateisté propagují křesťanské západní hodnoty. Takže závěrem spíš naopak: téměř nikdo z herních vývojářů není umělec a nedělá uměleckou činnost, ale to neznamená, že nedělá skvělé hry.