(Nejen) Kódem proti proudu

Díky faktu, že se mohu účastnit vývoje jednoho většího projektu, jsem se naučil mnoho věcí… Ve všech ohledech je teď vývoj více procesem učení a objevování než samotné „surové tvorby“…

Dlouho jsem se cítil zajatcem vyšších pravidel vývoje her (kvůli „“jistým omezením“ „jistého nejmenovaného studia“), ale nyní opět cítím krev v žilách a mám pocit, že opravdu má cenu přemýšlet nejen nad designem… A je tak trochu nutné experimentovat již v samotné fázi raného prototypování. Osobně si tedy myslím, že ještě nikdy po dobu mé šestnáctileté existence jsem se nenaučil tolik (myšleno obecně), jako právě teď. Ve všech ohledech… Protože jsem neustále staven před řadu zajímavých problémů, jejichž řešení jaksi nečeká za rohem. A musím říci, že jsem paradoxně nadšený z každé takové komplikace a možná frustrace zůstává kdesi v nedohlednu. Podivný typ motivace. vidíme se poprvé. Jak mnoho lidí dí, i cesta může být cíl…

Zejména mě překvapil můj pokrok v oblasti kódování… Osobně se za programátora nepovažuji, jsem v tomto ohledu zcela směšný (tedy, ne že by to v jiných oblastech bylo lepší, že…). Ale poslední dobou tak nějak chytám slinu a POPRVÉ vidím v této oblasti, které považuji za opravdové umění, možnost se projevit a tvořit, vidím prostor pro seberealizaci a kreativitu, i když jsou posléze publiku kvanta řádků skryta. Dokonce jsem si takový proces začal i přes matematický antitalent opravdu užívat. Dodnes  jsem viděl programování tak trochu jako jakousi povinnost vedoucí ke kýženému výsledku.

Postupně se ale učím dělat věci klidně několikrát a co nejlépe. Poprvé mi nestačí jen zajistit, „aby to fungovalo“, chci, aby vše zapadalo a postup byl elegantní a jednoduchý, ale toužím jej objevit zcela sám. Poprvé jsem pocítil jakýsi nadhled, a to v bodě, kdy jsem vyřešil poměrně komplikovaný problém zcela po svém, nehledal jsem řešení na Yoyogames nebo 1188… vymyslel jsem vlastní ztřeštěný postup a dovedl jej do cíle. A i když existuje tuna dalších, snad i profesionálnějších, řešení, asi se toho svého nevzdám. Šel jsem proti proudu a myslím, že jsem vyplodil docela… Zajímavý kus kódu, řekněme… A to se mi jen tak neděje…

Myslím, že není od věci se někdy vykašlat na postupy ostatních, kterých během minuty vygoogluji desítky, a zkusit se nejdříve zamyslet a přijít s neotřelým řešením, které by asi většina lidí zavrhla, v mém případě podivný paskvil jen z pěti set metrů a s přimhouřenýma očima podobný zjednodušenému editoru úrovní převráceném naruby, který slouží jako (trochu trapný) mezikrok mezi surovou tvorbou a konečným výsledkem… Takovýmto systémem pokus-omyl se člověk, podle mě, často naučí mnohému…

Snad jsem trochu programátor s prasečím, ale nakonec s trochou toho potu dokážu vyplivnout exe soubor, co se jakž takž „drží“… A to je tak nějak nekonečně uspokojující představa… A dělám hry rád, snažím se být univerzál, snad tedy jdu správnou cestou… Nebo je lepší se na nejlepší řešení zeptat a poznat tak zaručeně „to nejlepší“, byť na úkor vlastního umu? Co si o tom myslíte?