Kudy dál?

Zdravím ostatní vývojáře. Dneska večer na mě padla veškerá má nejistota a řekl jsem si, že mi možná pomůže, když se rozepíšu v prostředí, které je mně blízké. Omlouvám se předem, že se v příspěvku nachází jenom málo z vývoje her a hodně osobních pocitů.

Poslední hra, na které jsem pracoval (a zapomněl o ní napsat něco zajímavého na náš blog a sem na krevetu, protože jsem líný), byl maturitní projekt Mindness. Projekt jsem tvořil v Unity a u maturitní obhajoby se setkal s velkým úspěchem, přestože jsem ji nedotáhl ani do alpha verze, protože jsem hlavně zpočátku bojoval s Unity. Pro mě to byl spolu se zvládnutím maturity (navzdory mému počátečnímu očekávání :D) určitě největší životní úspěch. Zatímco po zkouškách byli všichni kolem naplněni úlevou a radostí, já se ani necítil, jako bych vyhrál, spíš naopak – a těch důvodů bylo víc.

Mindness

Najednou je po 4 letech konec a přichází velké změny. Jsem složitý člověk, který si hledá cestu k jiným pomalu, a svoji třídu jsem si opravdu oblíbil až poslední rok. Zvlášť poslední dny patřily k nejlepším. A najednou, až člověk pozná kamarády a skvělý kolektiv – všechno je pryč, už je téměř nikdy neuvidí. Je to podobné, jako by přestali existovat. S takovými změnami se špatně vyrovnávám. Člověku najednou dojde, že ten čas ve škole mohl strávit jinak, kdyby byl jiný, kdyby dokázal dělat věci jinak. Kdyby byl silnější.

Přesně v takových chvílích mi byla kromě jiného záchranou tvorba her. Najednou ale musím řešit úplně jinou věc, a to moji budoucnost, abych si vůbec zachoval tuto možnost tvořit. Problémem je, že jsem se v průběhu života nezaměřil žádným směrem, není ze mě pořádný webdesigner, programátor, grafik – všechno jsem zkusil, ale žádnou pozici bych na placené úrovni nezískal, nebo bych ji dělal špatně a to nechci. Možná jsem se měl dřív zaměřit jiným směrem, než je tvorba her. Ale nebylo to mým snem, dal jsem se proto vlastní cestou, která nepřináší prospěch. Ne takový, jaký se dnes po člověku chce. Bohužel co se týká her, je ta situace naprosto stejná, ani nedokážu říct, co mě baví nejvíc. Když tvořím hru, rád dělám všechno, od vymýšlení, přes grafiku po kód, i když ten míň. A dělat jenom jednu věc, na to ani nemám takový talent. Dostávám se pak k tomu, že umím všechno a neumím nic. Vím, že byste mi poradili, ať se na něco zaměřím. Ale to hledání je velmi obtížné.

Takže je otázka, co dělat. Mám pracovní nabídku pro tvorbu webů a jejich propagaci, která má vést k prodeji. Vzhledem k tomu, že modernímu webdesignu moc nevládnu a neumím téměř vůbec prosadit ani vlastní hry, opravdu nevím… :D. Ale co jsem tím chtěl říct je, že by mně bylo velmi nepříjemné vzít pozici, ve které bych nebyl přínosem, jako to dnes ve společnosti chodí velmi často. Kéž bychom žili v tomhle ohledu ve svobodnější společnosti. Ale zdá se, že lidí jako já je minimum (nemyšleno nijak nadřazeně), a lidi je spíš viní z lenosti, protože si stěžují na nedostatek práce, když se přece jeví zdraví a mohou dělat cokoliv.

Často tak v poslední době přemýšlím o druhé verzi mojí osobnosti. Ta alternativní osoba, která dokázala všechno, co jsem já nedokázal, která byla dostatečně silná na to, aby si splnila svůj sen, aby se stala tím, čím chtěla být a díky tomu má úplně jiný život. Nejspíš bych v takové situaci byl game designerem, to mě zajímá nejvíc. Vím o tom, že máme mít rádi sebe v přítomnosti a zaměřovat se na naše úspěchy. Ale můžu o tomto způsobu myšlení číst libovolný počet knížek, stejně to je příliš obtížné.

Ale ne všechno je ztraceno a nevzdávám to. Tato alternativní osoba mně taky připomíná, že se některou její částí můžu pořád stát a věřím tomu. Ne vždycky, ale důležité je, že vždycky tu naději nakonec najdu. Taky mi pomáhá, že se mi podařilo vytvořit řadu pěkných her v týmu, který by beze mě nevznikl – i když moji kolegové dodávají, že bych je pak nepřipravil o skvělý život, který mohli mít 🙂