Inspirace ve starých hrách,
aneb sledujeme naštvané videoherní nerdy a hrajeme automaty…
Tenhle článek jsem původně plánoval pro můj osobní blog, ale myslím, že tady najde větší využití.
V podstatě jde jen o zamyšlení kolik možných i nemožných nápadů se ve hrách za ty desítky let objevilo – a bylo to opravdu hodně. Občas někdo nějakou zapomenout prachem zapadlou mechaniku vytáhne a má sní úspěch, proč se tedy mimo všech GTA, MMORPG, Tower Defense či jiných aktuálně dost vysmažených herních principů neodpíchnout?
Pamatujete si na ZUMU? Nebo později LUXOR? Byly to ve své době velmi úspěšně hry a kdo ví, jestli se nepohybovali v milionových prodejích? Já tedy nevím, ale i když vezmu v potaz, že tehdy byla Indie scéna dost v pozadí a až v posledních, řekl bych dvou letech se jí věnuje záře reflektorů, to mohlo být hodně.
No a věděli jste, že Zuma je v podstatě jen „kopírkou“ hry, která byla kdysi na automatech a já jí pařil na emulátoru až na střední škole – tedy zhruba v období, kdy byla její nová reinkarnace na vrcholu? Asi ne, možná ano, ale to nic nemění na myšlence, že staré zapomenuté hry nám mohou dát spousty inspirace.
A jak na to? Buď si můžete stáhnout nějaký emulátor a prostě pařit, jako jsem to kdysi dělával já na http://rotaxmame.cz/, do doby než to autoři ve zřejmé touze po penězích začali sabotovat, a nebo to zkusit vzít pasivněji.
James Rolfe
Většina z vás možná už slyšela o jistém „chlapci“, který se mimo jiné už několik let věnuje hraním a komentováním starých her docela svérazným způsobem. No a tento „nerd“ občas také vytáhne zajímavé zapomenuté kousky a proto si myslím, že by nebylo na škodu se na něho kouknout. Jistě jeho svérázný alkoholově vulgárně výkalový humor nemusí sednout každému, ale pokud to nepřehání a dává prostor vybrané hře místo kálení do obličeje Bugse Bannyho tak se to dá přežít 😀
Na videacesky už od něj mají opravdu pěknou sbírku: http://www.videacesky.cz/tag/james-rolfe
Já tam trochu inspirace našel, vlastně se mi nápady na různé hříčky ze všech stran jen kupí, ale aktuálně mám trochu problém v tom, že se mi poslední dobou nechce vůbec ale vůbec programovat a spíše si o tom jen čtu, píšu a zkouším, což je vlastně už na úplně jiné téma…
Co vy? Máte rádi staré hry? Hrajete je občas? Co říkáte na naštvaného nerda? Myslíte, že ve starých hrách se dá najít spousta věcí k oprášení nebo Vám to naopak přijde nějakým způsobem hloupé?
-
By: Firejs
Nejdůležitější člověk celého multiskopickéhovesmíru.
-
-
Mrtváci – Karetní hra (3)
Mrtváci – Karetní hra (2)
Štastný nový rok!
Mrtváci, karetní hra – Update 19. 8. 2016
17 komentářů
Nerd je můj oblíbenec. Ale že bych se z her které „recenzuje“ inspiroval se říct nedá. Přeci jen ukazuje spíše ty horší nebo se zaměřuje na jejich špatné stránky. Chyby v těchto hrách jsou dle mého názoru způsobené hlavně mládím celého videoherního oboru v době, kdy vznikali. Spousta věcí nebyla známá a vývojáři tvořili metodou pokus omyl. Ale z chyb se časem poučili, jinak bychom dnes nebyli tam, kde jsme.
Určitě souhlasím s těmi chybami a postupným zlepšováním.
Ve svém soudu zahrnuješ nevyslovený předpoklad, že věci se vyvíjejí k lepšímu. Jakousi ideu pokroku. To je dost problematická věc. Řekl bych, že suma technických znalostí, které máme k disposici, se zlepšila, ale v samotném tvoření her jsme oproti starším hrám možná dokonce pozadu.
Schválně se na nějaké díly Angry Video Nerda podívej. Ve hrách co ukazuje, dělali tvůrci z dnešního pohledu naprosto nepochopitelné chyby jak v designu tak i například v ovládání. Bylo celkem běžné, že hra končila pouze nápisem „Congratulations“, žádné epické příběhové vyvrcholení. V historii videoher nejsou jen zlaté grály jako Doom, Mario nebo Prince of Persia. Jsou tam i strašné blbosti, co se nedaly hrát. A vůči nim jsme o hodně vepředu.
Aby jsem jen nemlátil do prázdna, tady je příklad:
http://www.videacesky.cz/serialy-online-zdarma/angry-video-game-nerd-ghosts-n-goblins
Narážím hlavně na to, že aby hráč hru dokončil, musí jí dohrát dvakrát. Nemám nic proti opakovanému hraní v jiném herním módu nebo vyšší obtížnosti. Ale to samé znovu?
Je dobré, že říkáš „z dnešního pohledu“. Ono je třeba to zasadit do kontextu a uvědomit si, že hra měla pokračování a že se stala 8. nejlépe prodávanou značkou. 🙂 Neříkám a ani ve snu by mě nenapadlo říkat, že všechny staré hry jsou skvělé. Nicméně je dost problematické tvrdit, že dneska víme, jak je to správně. Nevíme. Prostě to děláme tak, jak nám to vyhovuje. 🙂 Tehdy obtížnost byla očividně menším problémem, než je dnes. A co je asi podstatnější, myslím, že tehdy šlo o hraní hry, nikoliv o dohrání hry. V době, kdy je někdo zvyklý na to, že hra má pět minut, jak nakonec říká i chlapík ve videu, je opakování naprosto v pohodě, protože tu pětiminutovou hru každý hrál stokrát. Opakování zkrátka nebyl problém. Nevadilo to. A s tím souvisí i ona epičnost. Vůbec nebylo předmětem dohrání hry, tedy příběh, ale především samotné hraní hry. Takhle věc se podstatně změnila. Upřímně si pamatuji ještě sám sebe s Play Stationem, jak jsem leckterou hru dohrál dvakrát nebo třikrát odznovu, aniž by mě k tomu nutila. 🙂 Neměl jsem vůbec požitek z dohrání, ale ze hry samotné. A co je pro takovou dobu a takové lidi lepší, než hra, která dlouho vydrží, je to fakt výzva a ještě k tomu ji můžu dohrát dvakrát, abych ji dohrál. Pecka. Jenže v dnešní době, kdy navíc podstatně zestárli hráči, tohle nemůže mít úspěch. Hráči na to nemají čas a s tím, jak jsou starší, zajímají je spíš příběhy, než moment samotné hry. Zcela upřímně, když má film dvě hodiny, velmi váhám, jestli si ho pustím. Dokonce i hodina a půl už je pro mě dost. Hry pouštím tak na půl hodiny. Prostě není čas věnovat se tomu o mnoho více. Z tohohle hlediska takováhle hra dneska nemůže uspět a je na hovno. Ale když ji zasadíš do situace dítěte nebo mladistvého, může být skvělá. Pamatuji si výbornou hru Heart of Darkness. Je to pecka, přitom musíš v jednom kuse ujít hrozně dlouhé vzdálenosti a když umřeš, jdeš to celé znovu. Někdy to člověk rozzuří, ale pocity, které jsem měl při hraní byly mnohem kvalitnější, než pocity, které mám u hry, kde prostě v klídku procházím jako kdyby nic. Je to pro mě skvělá hra, přestože bych si ji dnes nezahrál. Stejně tak mi dnes vadí, když musím ve hrách hodně opakovat – například v Pidu mě to docela otravuje, ale ne proto, že by to byla „bad design choice“ ale prostě proto, že nemám čas projít hru celou, když mě zajímá příběh a daný svět. Není tedy žádné „my to víme lépe“, jsou „obecně platná pravidla, která nezvládli“. Zvykli jsme si jen na jiné standardy. Velmi postupně, jakkoliv mnohem rychleji, než se třeba mění společenské mravy. Proto se nám zdá, že o těch věcech můžeme mluvit z dnešního pohledu, ale jak jsem se snažil ukázat: dost dobře nemůžeme. Autor si dělá legraci. Celou dobu. Podle mě je si vyloženě vědom toho, že to porovnání je neférové.
A k bodu, že jsme možná pozadu: je to myšleno spíš k situaci, kdy staré hry takzvaně založily herní žánry. Ale to nezaložily staré hry, ale lidé, kteří je tak vnímali. A nakonec se to natolik vžilo, že autoři zapomněli na to, že je jistě možné z vlastní zkušenosti a s vlastním rozmyslem vymyslet mnoho dalšího. Jestli se dnes něco ukazuje, tak jednak skutečnost, že staré herní škatulky už dnes nevyhovují, že tedy nejsou absolutní, ale dobově podmíněné, a jednak přefiltrovávání toho starého přes vlastní zkušenost a jinou tradici, aby z toho vzniklo něco úplně nového, jakkoliv jsou patrné starší rysy. Jenže toto nové není nutně lepší, to je prostě jenom hra pro jinou společnost. Myslím, že jsme v tom ale z hlediska zapojení vlastní fantazie stále ještě neuvěřitelně pozadu. Že pořád sklouzáváme spíš ke kombinaci prvků z několika her, než ke skutečné vlastní práci. Jenže když rozšiřuješ jeden obraz pomocí prvků z toho obrazu, nikdy nezachytíš nic, co leží za ním, tedy mimo něj.
Snad je teď nějak jasnější, jak jsem to přibližně myslel. 🙂
Ja nejprve rychly koment.
Jak rikas o tom ze, ghosts-n-goblins musis dohrat 2krat, abys ji dokoncil. …A co ted treti Diablo, ktere snad musis otocit tusim 4 krat !!! WTF ???
A je relativne uspesne. 😉
Ale at se hnu dal.
Kdysi byly dobre hry, ale taky spatne hry. Ted je to asi to same. Aspon podle me.
Ted mi treba na hrach hodne vadi, jak Te ty hry tahnou za rucicku, a treba nemoznost preskakovani animaci.
Max Payne 3. To jsem radsi dal ani nehral. Abych pokazde koukal, jak Max otevira dvere. nebo podobne veci.
Kdyz to vemu, kolik her je takovych, ze vice casu koukas na animace, nez ze to sam hrajes. (Mafia 3)
Dale treba nova Lara croft. Tam tusim staci drzet „W“ a hru dohrajes. 😀
Ale zase abych nove hry jenom nehanil, tak treba World of tanks je super.
Na to, ze to je free to play hra, tvurci dobre udelali ten goldovy „realne penize“ system. Kde Te hra nenuti, abys do ni vrazel penize. A prave proto jsem do ni uz co to vrazil. Protoze se mi ten system. co udelali libi.
Ne jako treba Age of empires online, nebo Batllefield heroes. kde jsou neplatici hraci v nevyhode. :-/
Asi mám ke starým hrám poněkud specifický vztah. Přestože mají jasné kvality, nerad se k nim vracím. A tím myslím ke hrám starším, řekněme, deseti let. Nevím ani proč, i když třeba v současnosti vidím díry na trhu, dozadu v čase se dívat neumím. Snad je to tím, že jistá neaktualita zážitku mi nesedí. A teď nemluvím o herních prvcích, které se přece jen v průběhu dob mění. Spíš jsem trochu nervózní ohledně absence atmosféry něčeho nového, originálního, neviděného, ten zlomový bod v čase. Mám prostě pocit, že aby pro mě hra byla atraktivní, musím u jejího vydání být. Proto se mi těžko hrají hry, které jsou starší než já. Hry. které byly skvělé dříve nedokáže většinou dnešní publikum ocenit. A i já mám dnes problém s vychutnáváním her, které jsem ve školní družině tak moc žral… A nedovedu si představit, že bych nutil nějakého šestiletého mládežníka, aby si zahrál Jazze Jackrabbita. protože je to hra, která je prostě revolucí v oblasti akčních plošinovek. Musel by tam být. V té době. A stejně, kdyby mě někdo nutil hrát Space Wars, asi bych ho poslal daleko za humna, protože v tom nevidím velký kus zábavy… Což je moje chyba, protože se nerad vracím v čase zpět obecně.
To já starou hru rád zahraji, a myslím, že by si jí rádi zahráli i mladí hráči jen nesmí být zkažení „moderní grafikou“. To vidíš na malých dětěch, když se koukají na pohádky – je jim jedno, že je to třeba ještě z dob ručně kreslených nebo hraných pohádek… teprve později už vyžadují krásné 3D animace.
A jak píše Likandro výše, tak sním souhlasím – dříve to bylo spíše o radosti ze hry.. třeba dnes si občas pustím doom2 (aktuálně mód brutall doom) a ne protože mě zajímá nějaký příběh nebo tak.. klidně si znovu zahraji i první levely a věřím, že většina lidí zná právě ty první levely, protože ty další stojí za prd 😀
Prostě věřím, že i dnešním malým hráčům by se líbili starší hry, jen se všude protlačuje, že to co je měsíc staré už není COOL…
Termín „zkažení moderní grafikou“ se mi trochu nepozdává… Nevím, jestli myslíš snahy o ultrarealistické vzezření… Já osobně hájím názor, že grafika musím mít v první řadě rozpoznatelný styl. A takové případy se vyskytují stejně často dnes jako před deseti lety… Ale myslím, že gameplay videoher se během doby značně mění, trend střídá trend a není špatné se sem tam vrátit (jako to udělal třeba Legend of Grimrock), ale někdy je těžké se vracet v čase k titulům, které slouží v mé paměti jen jako polička na prach…
Dále… Nevím, jak věc myslel Likandro, ale nikdy bych si nedovolil naznačit, že „dříve to bylo o radosti ze hry a teď už není“… Nevím, pořád mám v hloubi duše pocit, že primárním úkolem her je dělat radost, bavit… Už samotný fakt, že hraní her je naše čistá volba, že se můžeme svobodně rozhodnout, jestli hrát, či ne, mi našeptává, že nás mají bavit tak nějak automaticky… Nevím, asi jsem Likandrovy odstavce pochopil jinak… Je fakt, že v poslední době je většina her zaměřena na příběh, jak známo z velkohubých nápisů na většině krabiček, ale rozhodně to není „problém“ každého díla… V dnešní rozsáhlé herní nabídce se dá najít mnoho titulů, které nejsou jen o dosažení závěrečných titulků, mylsím… Ono zaměření na příběh není problém vlastně vůbec, myslím… Problém nastává v bodě, kdy se vše podřídí příběhu a samotná herní náplň se propadne do bezhlavých pasáží mezi těmi příběhovými…
(Nikdy jsem DOOM nehrál, takže se omlouvám za neuchopení tvého příkladu…)
Neříkám, že měsíc staré tituly nejsou COOL, ale přece jen, i když jsou COOL dnes, často bývaly ve své době COOL ještě mnohem víc… Nepochybuji o tom, že staré hry mají co nabídnout, ale podle mě je těžké přesvědčovat běžné hráče, kteří se o hry třeba nezajímají tolik hluboce, o jejich kvalitách… Nicméně pro herní designéry a zapálené hráče je každý retro večer jednoznačně přínosným…
Píši zároveň reakci i na Vojtovu odezvu k tomuhle komentáři.
Jde mi o „radost ze hry“. Došlo tu k určité dezinterpretaci. Nemluvil jsem, pokud vím, o radosti ze hry. Mluvil jsem spíš o očekáváních z hraní hry („tehdy bylo předmětem hraní hry, nikoliv dohrání hry“) – pokud se to dá vyjádřit takhle šílenou škatulkou. Což znamená, že radost nebo potěšení ze hry člověk zažívá pořád. Je tu úzká hranice, takže chápu, že se ty řádky daly přečíst natolik jinak. Kdybych ten motiv rozvedl, znamená to pouze, že příběhová část hry je dnes často natolik v popředí a nabyla takové síly, že dohrání hry získává jiný význam, než mělo dříve. Není to jen konec hry, kterou si zapnu znovu, je to také konec příběhu. Podobně jako málokdy čteme podruhé knihu, málokdy si zahrajeme podruhé příběhovou hru.
Rozhodně jsem neměl v úmyslu tvrdit, že by dnes nebyly ne-příběhové hry, které staví čistě na hratelnosti a hře. Vnímám je ovšem jako věc ustupující do pozadí. Což ovšem také není zcela přesné, protože žánr casual her je právě v té kategorii několikaminutových her, které se v zásadě hrají pořád znovu a znovu. Mám teď na mysli hry typu tetris, spoj 3, atp. Logické casual hry sice znovuhratelnost podporují hvězdičkami, ale z povahy věci hra končí s vyřešením hádanky – na vyřešené hádance není co hrát. Obojí je přitom spíš na vzestupu a lidé o to mají zájem. Že jsou v pozadí bych vnímal tak, že většina pozornosti směřuje k příběhovým hrám a příběhu se také věnuje mnohem víc pozornosti. První informace k Assassin´s Creed 3 například sdělovaly, kde se hra bude odehrávat a jaká bude zhruba dějová linie. Podobně to platilo pro Mass Effect 3. Mluvilo se předně o příběhu a o vlivu herních voleb na příběh. Halo okolo zakončení hry je také věc čistě příběhová. Rozhodně to neznamená, že by příběhové hry byly prázdné nebo bez hratelnosti, že by si člověk hru neužíval, ale to, co si na hře užívá a jak si to užívá, se podle mě mění.
Jistě jsem ani nechtěl tvrdit, že by zaměření na příběh bylo problematickým. Vnímám to spíš jako klad, protože se počítačová hra mění v takový prostředek, kterým lze sdělovat myšlenky. Že se tak příliš často neděje je věc jiná. Neznamená to ovšem, že by druhá tendence byla úpadková, jakkoliv by to tak intelektuální kruhy mohly radikálně vnímat: útěk, zabití času, prázdná zábava o samotě. (Tuhle věc bych teď nechal stranou.) Myslím, že je spíš možné zaznamenat dvě hlavní linie počítačových her, totiž tu čistě herní, kde je čirou esencí hra stolní – odtud například takový nárůst obliby multiplayeru, a tu zatím bezejmennou, ale mluvíme o ní jako o příběhové nebo sdělovací. Řekl bych, že tahle druhá má blízko k divadelní hře, kde hráč je zároveň divákem i hercem v jakési divadelní „improvizaci“. Osobně mě tenhle druhý proud, přesněji to co by z něho mohlo být, než to čím je, zajímá víc. Proto někdy mluvím jednostranně. Jak by to ale vypadalo, kdybych všude uváděl výčet výjimek, že? 🙂 Ovšem, musím si dávat pozor, abych ty věci nevyjadřoval tak silně, jak se očividně stává.
Ještě mě nakonec napadá, že problémem starých her by dnešnímu hráči byla jeho tendence tehdejším ne-příběhovým hrám, kde je ale nějaké dějové zasazení, vkládat očekávání příběhu, protože jsme na to u podobně laděných kusů zvyklí. Že tedy plošinovku o záchraně princezny nutně musí doprovázet zajímavější příběh, protože už ho tam očekáváme. Absenci děje nebo pouhé drobné uvedení promineme už jen velmi specifickému typu her.
Samozřejmě se můžu plést, to je jasné. 🙂 Je to jen moje úvaha s výsledky jiných úvah. Každopádně to jsou myšlenky, kterými se v posledních týdnech ubírám. 🙂
Já osobně s Tebou souhlasím. Né, že bych měl nějaký odpor ke starým hrám, ale mě ta grafika a hudební podání moc nesedí. Samozřejmě, jsou staré hry, které si zahraji a zavzpomínám na staré časy, když jsem byl malé pívo – uvedu příklad: hra Xargon, hra mého dětství, na které jsem vyrůstal a je starší než já. Prince of Persia, Jazz Jackrabbit nebo později Age of Empires 1,2 (to už je ale jiná kategorie). Ty jsem hrál opravdu rád, protože mě přirostly k srdci. Kdybych si měl vybrat nějakou jinou starou hru, nikdy bych si nevybral, protože vlastně nevyrůstala se mnou. K těmto starým hrám musím mít nějaký citový vztah (jo zní to úchylně) a jinou bych asi nepřijal. Tohle platí ovšem u starých her (+15 let) na které se dívám jinak než na nové, které jsem schopný hrát snad všechny. Jiné staré hry, krom mých srdcovek, jsou mi naprosto cizí a z neznámého důvodu ten jejich ‚styl‘ nemusím. Proto také moje tvorba není moc stylizovaná do retro-her. Mě se líbí hry jako má Vojtas, vektorová grafika, styl World of Goo, takové ty šílenosti apod. A myslím, že to je ten styl, který mi sedne a hodlám do něj obalovat své budoucí výtvory. Možná jsem moc mladý a za dalších 10 let se na to budu dívat z opačného konce, kdo ví.
Asi by bylo trochu zavádějící říci, že vyhledávám staré hry, protože je nevyhledávám čistě kvůli faktu, že jsou staré, ale spíše kvůli jejich jednoduchosti. Kvůli tomu, jak byly i přes omezené technické prostředky úžasně zábavné a atraktivní. Všechno bylo tak jednoduché, čisté, elegantní, nezahlcené. A to po všech stránkách; co do grafiky, hratelnosti, hudby… Tyto věci ale nutně nejsou výsadou starých her – právě proto jsem se chtěl vyhnout tomu konstatování. Takové hry vznikají i dnes, jen už nejsou úplným středem hráčského zájmu, jak už tu psal Jindra. Zdá se mi proto, že dělení na „staré“ a „nové“ hry není jednoznačné – nicméně stoprocentně je tu vidět vývoj.
Myslím že je to podobné jako v mnoha jiných oblastech lidské tvorby. Takový ten vývoj, kdy začnou vznikat díla podle nějakého trendu, ten se opotřebuje, tak se začne různě „vylepšovat“ a tím komplikovat. To pokračuje pořád dál, až už to prostě dál nejde. Překročí to určitou mez a v tu chvíli přichází prudký návrat k tomu, co bylo úplně na začátku – protože dopředu už to není možné. A celý cyklus se opakuje. Dá se to pozorovat všude možně a myslím že z části i dnes v oblasti her.
Ještě abych trochu příměji odpověděl na otázku v článku: Že bych si ze starých her přímo bral inspiraci při své vlastní tvorbě, to se dá říct pouze obecně – tedy beru si z nich inspiraci co do jejich jednoduchosti, ale ničím konkrétnějším, co by bylo přímo typické jen pro staré hry, se neinspiruju.
Popravdě řečeno jsem trochu překvapený jak máte malý záběr 🙂 Deset let zpátky, staré, málo cool, vážně? „bohajeho!“ Ta jednoduchost neplatí vždy stačí se podívat na komplexnější žánry jako je RPG a vesmírné simulátory, ta tendence vývoje je skoro úplně opačná. Hodně za to můžou nároky na prezentaci příběhu. Dabing a pokročilá grafika vlastně překáží designu. Vemte si třeba o kolik snažší je přidat do hry mechanizmus s pouze textovým popisem – pokud chcete aby šlo lézt po zdech napíšete, že hráč vylezl na zeď a pouze na to necháte reagovat okolí stejným způsobem. Určitá kombinace byla třeba v prvních Falloutech kdy po opuštění vstupního tunelu hra (na můj vkus příliš) nenápadně vypsala, že vidíte slunce poprvé v životě, nebo vás nechala opravit generátor, nebo „hrát“ šachy ve stejném okně kde probíhaly rozhovory. Obecně platí, že čím starší hra tím vynalézavější způsob jak udělat složitou věc jednoduše. Mě osobně asi nejvíc inspirovaly poměrně raritní sci-fi dungeony, je jich jako šafránu a přitom prakticky nenajdete hru ve stylu Dungeon Mastera nebo Wizardry, samé experimentální krutěhusté věci. Navíc si často uvědomíte že opravdu lze, udělat totéž úplně jinak než to máte zažité a přitom nikoliv hůř. Na kopírování je to už za zenitem, ale jako inspirace… Mám snad jmenovat? A co takhle SNES – Super Metroid třeba, nevypadá nijak úchvatně dokud si neuvědomíte že je to na jedné obrovské mapě (rozdělené do obrazovek ve všech osmi směrech) kde jste omezeni jen upgrady obleku a aktuálním arzenálem který vás „nepustí všude“. Nebo už jen atmosféru her jako Another World – z pár čar a prázdných ploch, nebo Duna (ta adventura). Mimochodem třeba dvourozměrný předchůdce MGS, MG2 je prakticky identický ale má víc herních mechanizmů (pouštění hymny z kazeťáku je favorit)… Můžu pokračovat hodiny a nedoberu se konce. Ale hlavní je tvořit a né jen pařit, že ano.
Deset let zpátky tu zmiňoval jeden člověk a v úplně jiném kontextu než „málo cool“. Kolektivistické myšlení a redukování obsahu, to hele není nejlepší přístup ke komunikaci.
Přehlédl jsem tu řeč o zjednodušování, takže to tu beru spíš jako nové téma. Každopádně, jestli tě chápu dobře, tak říkáš, že nové hry jsou spíš složitější a složitější. Jako příklad pak uvádíš „technická“ řešení některých situací. To není tak úplně zesložitění ne? Když místo textu uděláš animaci, nebo to necháš hráče prostě projít, tak je to relativně to stejné. Z hlediska herního mechanismu je to v podstatě úplně jedno, pokud se správná informace doručí hráči. Hratelnost to ovlivnit může, ale se herní mechanikou to přece nutně souviset nemusí.
Ale určitě se ve starších hrách najde hromada momentů, kde řadu věcí najít vyřešenou brilantně i bez dabingu animací a dokonalé grafiky. Proti tomu bych si myslel nikdo nic nemůže namítnout. Skvěle se to dnes ukazuje třeba ve hře Winter Voices, kde dokonce uvozují vety dialogů upřesněním způsobu řeči.
Takže určitě souhlas, že staré hry jsou jako inspirační zdroj nejen na herní mechanismy, ale třeba i různé vedlejší prvky, velmi bohaté. 🙂
No ono spíš než kolektivistické myšlení jsem neprozřetelně slepil reakci na jeden konkrétní názor Vojty Kočího s reakcí na všechny ostatní předřečníky a to ještě v opačném pořadí, za což se omlouvám. Chtěl jsem odpovědět co nejstručněji ale ten jiný kontext v tom úplně nevidím. Musím uvést na pravou míru, není tu řeč o zjednodušování, ale o jednoduchosti oproti dnešku, což jsem chtěl trochu vyvrátit. Hry jsou složitější co do prezentace ale nikoliv mechanizmů. Naopak spousta věcí které by mohly být relativně lehce zpracovány postaru, často úplně absentují, vem si třeba dialogy – kvůli dabingu se hůře mění jejich struktura, prakticky nelze vést je něják více nelineárně, nejdou jen přepsat. Například to lezení bylo myšleno tak, že zatímco dříve se prostě přistoupilo na větší symbolizmus, dnes se to kvůli snaze o co nejvíce explicitní vyjádření vynechá. Ten vesmírný simulátor třeba, už Elite mělo primitivní ekonomiku a generické soustavy 1984 a od dob Frontiera neměla žádná další realistický vesmír s možností přistání na povrchu, těžby vrtáním do země + všechno ostatní zároveň. Hrál jsi třeba Adom? Snad je trochu jasnější co chci říct, nejsou komplexnější, jen náročnější na tvůrce a proto často s jednodužší hratelností. Není tu odzadu křivka dopředu ale spíš taková sinusoida.
Já, alespoň nakolik Vojtu Kočího znám, se ho musím zastat. Jasně říká, že neví, proč to nemá rád, že obecně nemá rád to staré, u čeho nebyl. Hry jsou jen jednou položkou. Rozhodně ale ne kvůli tomu, že by to nebylo cool. Naopak říkal, že jsou dobré a mají mnoho kvalit.
K tomu dalšímu už chápu, co myslíš, a s tím bych se naprosto shodl. 🙂 Tak nějak jsem mimo jiné myslel také to, že v té tvorbě her nejsme o moc dále, možná jsme dokonce ani nedosáhli prahu starších autorů, a že napřed jsme jen v tom technické, tedy v té prezentaci.
Ačkoliv se teda přiznám, že zrovna souvislost s dabingem je pro mě nová. O tom jsem takhle nepřemýšlel. Asi pod vlivem sledování vývoje Bastionu, kde nebyl problém dabing předělávat a předabovávat. Obyčejně to ale jistě nebude standard.
Explicitní vyjadřování je pak úplně bez debat. 🙂 To považuji za hrozný neduh nejnovějších titulů.
Adom jsem nehrál, ale zkusím se na to podívat.
Tak pokud chceš Adom hrát silně doporučuji http://www.abcgames.cz/?p=navody_zobraz&id=235 (je tam seznam klávesových zkratek – ušetří spoustu nervů a smrtí na louce 🙂 ) Jinak moje asi trochu žalostné zvolání je dáno pro změnu staromilstvím a kulturním šokem, každý má svůj psychologický blok 🙂 Což mi připomíná, dodnes jsem neskousl jak vypadá Hard Nova. Taky byl učiněn objev textového (rogelike) mixu Frontiera/Privateera a Falloutu! Docela hezkou atmosféru to má i když rozdělané a hudbu si musíte vyexportovat http://www.asciisector.net/