Hlavní postavy
V poslední době jsem strávil mnoho času návrhem hlavních postav, stále ještě nedokončeným, a stále víc a víc mi vrtá hlavou, jak má takový ideální herní hlavní hrdina vypadat.
Nejhorší samozřejmě je, že všichni ostatní to vědí a umějí je navrhovat skvěle. 😀 V téhle věci ale poměrně kulhám. Už když jsem navrhoval hlavní hrdinku nerealizované hry, měl jsem tucty různých skic, kde se proměňoval její charakter, rysy, barvy, všechno. A ani s tou poslední jsem naplno spokojený nebyl.
pirátka do nerealizovaného projektu
V aktuálně připravované hře – ne že by na ni bylo tolik času, kolik bych si ho mohl vysnít – se už snad finální podoba velmi přiblížila (jakkoliv je provedení stále ještě pracovní), přesto v mnoha bodech panuje nejistota.
poslední verze hrdiny
Návrh totiž není jen složení oděvů, ale především finální rozkreslená podoba, kde se proměňuje styl kresby a celkové působení. Člověku pořád vrtá hlavou: „Je to ono?“
Když jsem s hrdiny začínal, měl jsem sice určitou představu, ale jen velmi matnou. Tmavovlasý chlapec v pánském formálnějším oděvu a blonďatá dívka v bílých šatech.
první rychlé náčrtky před spaním
Pro mě je to samozřejmě všeříkající, ale vyjádřit výtvarnou formou, co všechno v tom má být, že dívka je hvězda, se vším, co se k představě někoho, kdo není „odsud“ pojí, že chlapec má vše pevně pod kontrolou, že je odhodlaný, odvážný a trochu troufalý, ale zároveň také citlivý a romantický, to je šíleně obtížné.
první snaha chytnout postavu zboku v počítači a ještě s nějakými „zajímavými“ a „výraznými“ barvami – proto ta modrá.
A pak je tu přirozeně červený majáček s ideou: „Hlavní charaktery budou táhnout hru, takže musejí být specifičtí a něčím výjimeční.“ Člověku ihned naskočí Braid s červenovlasým chlapíkem, Bastion s bílovlasým chlapíkem a velkým ozubeným kolem na zádech, Samorost se skřítkem v pyžamu, Machinárium s robotem, Journey se zahaleným panáčkem v červeném hábitu potištěném žlutými znaky, Pid s tlustým školákem, Ico s člobrdou v rohaté helmě atd. A všechno je to úžasné, výjimečné a skvěle zapamatovatelné.
Následuje to idea: „Do háje! Kam na to chodí?! Jak to, že jim to tak jde?! Proč ty šílené kombinace nevypadají směšně, ale dobře?“
Když jsem sledoval tuhle cestu, vznikly z toho vážně bizarní věci. Červený šátek okolo krku. Růžová vesta. (U té prvně zmíněné hry kuřátko) No, zkrátka bizarní věci. Takže tímhle směrem (snažit se být originální za každou cenu a hrát na výrazné prvky) asi cesta za dobrým charakterem nepovede.
předposlední verze, kterou jsem nakonec opustil – ať už kvůli chybám nebo proto, že mi výrazově neseděla
poslední nehotová verze hrdiny
Nicméně pořád tu zůstává ta druhá otázka: „Kam tak lidi na ty nápady chodí? Jak udělat pěkného hrdinu?“
-
By: Jindřich P.
Student sémiotiky (nauka o znacích a znakových systémech), „filosof“, herní designer a grafik.
Aktuálně se zabývá problematikou tvorby významu ve videohrách, jednak na akademické úrovni, jednak se snaží o praktickou aplikaci vlastní teorie. -
-
Lovci a sběrači – dlouhé připomínky
Pepiczech hledá programátora
Velryby ničí svět – karetní hra
Krátké odběhnutí
12 komentářů
Asi jediný můj hrdina, který zatím měl nějaký osobitý vzhled byl „Blood Joe“ a toho jsem nakreslil za třicet sekund v malování 🙂 viz http://www.hernisvet.cz/free-hra-0000000665-Blood-Joe-nebezpecny-psychopat a pak jsem si teď vzpomněl na Psychodědka 😀 Úžasná hra… i když nepochopená.. 🙂
Jinak to byli asi vše vyjma Karla a sebevražedného Edgara, kteří nejdou „vidět“ spíše velmi anonymní postavičky.
Ale souhlasím, že zajímavá a dobře vyvedená postavička je pro požitek ze hry velmi nápomocná, neboť hrát za kostičku či kolečko… ale nemám v tom příliš mnoho zkušeností, tak snad jen napíší, že tvoje výtvory by mohla leckterá hra závidět.
Blood Joe, to jsem snad i hrál! 😀 Nepochopených je celá řada her. Ale někdy je skutečně na pováženou, jestli za hrou něco je, nebo je to jen blbost navržená tak, aby si nad tím lidi lámali hlavu, ale jinak v podstatě prázdná.
Zajímavé je, že Edgar mi v hlavě uvízl, ačkoliv nikdy není vidět. 😀
Kolečka a kostičky jsou někdy příjemné, ale občas mám taky dojem, že už je trochu překostičkováno a překolečkováno, a to čistě prvoplánově z lenosti.
Každopádně děkuji. 🙂 Snažím se, aby tahle hra byla, co nejlepší. 🙂
„Nepochopených je celá řada her. Ale někdy je skutečně na pováženou…“ 🙂
Přemýšlím nad tím Edgarem, a vlastně v prvním díle byl snad i nějaká postavička, ve druhém ho reprezentovala šedá kostka a ve třetím rozmázla kulička… takže šel vidět, jen nijak nevypadá. Tak uvidíme ve čtyřce, která čeká na svou příležitost 😉
A že si možná hrál Blood Joa mě těší, tehdá jsem to udělal za tři dny a po několika měsících začal vylepšovat a nakonec z toho začal dělat GTA a potom to skončilo… dělat se hry GTA nemá smysl 🙂 Jen bych se někdy do světa pomateného muže, který rozsekal svou milující ženu jen protože mu nenachystala snídani chtěl jednoho dne vrátit. Je to skvělý příběh.
No já ti nevím, Firejs, hráls Evac na droida? Tam hraješ za velice charismatickou kostičku. 😀
Každopádně můj názor je, ale to myslím, že asi nepřicházím s ničím novým, že hlavní hrdina má být neuvěřitelně uvěřitelný. Totiž, měl by se podobat hráči, obyčejnému člověku, aby se do něj mohl vcítit, ale zároveň, jak jsi sám usoudil, musí mít nějaký netradiční, odlišující prvek. Ideálně Jenda z dědiny za humny, který s sebou nosí supramagnetické kladivo mimozemského původu. 😀
PS: Proč mi Kreveta nadává, že nekomontuji? Až budu chtít komontovat, tak budu komontovat! 😀
To je zajímavá myšlenka. Co nejpodobnější, aby se člověk mohl vcítit. Myslíš, že to sedí zkušenostně? Tlamiczka na blogu poměrně často píše o akčních hrách s bílými nabušenými samci, tak jsem si na to teď úplně vzpomněl. Není to spíš tak, že hry presentují naše přání a sny? Formují ideální svět a potvrzují tak naše zažité stereotypy? Jakože opravdový muž je hlavně běloch, který je bez emocí, má drsnej hlas a pořádný svaly… a abych nezapomněl, rodinu mu zabili. Vynechávám z toho nezávislé hry, kde je situace jiná, ale když se bavíme o tom, co se obecně hraje, tedy spíš o většině, přijde mi to na místě.
S Krevetou jsem se bavil. Prý nenadává. Ona nabádá. 😀 Samozřejmě úplně jiné lidi. Ti další údajně odpustí. 🙂 Tak doufejme, že má pravdu. 🙂
To je vlastně pravda… Ale pak také tihleti hrdinové často ztrácejí paměť a končí, tedy vlastně začínají, jako trosky. Což je také určitá forma přiblížení nám, obyčejným smrtelníkům. Nebo se z toho Jendy časem vypracují na ty statné svalovce s IQ 200, což je vlastně splnění našich snů. O tom ostatně hry jsou, ne?
Myslím, že to ani v tom „mejnstrýmu“ není tak strašné, když se tak zamyslím… Alex Mercer, Isaac Clarke, Booker DeWitt, nová Lara Croft… A už mi to moc nemyslí, abych si vzpomněl na další, každopádně to všechno jsou nicky, co se vypracovaly. Pohnutý osud je samozřejmě potřeba. 😀
Některé hry (většina) takovéhle falešné plnění snů asi zahrnují, ale nevnímal bych to positivně. Někdy je to asi příjemné, ale namísto toho, aby to v člověku budilo touhu stát se lepším člověkem (ať to znamená cokoliv), ukonejší ho to v jeho stavu. Uspokojí to často jeho potřebu být nějak dobrý. Velmi příkladné mi tu přijde video, které mě natolik znechutilo, že jsem ho nedokoukal, představující něco k Play Stationu 4. Zazněla tam formulace typu: „Produkujeme takové emoce, aby hráče vtáhly. Hráči musejí mít pocit, že to není jenom program, že je to skutečnost. Nechceme, aby se jenom dívali, chceme aby to potřebovali a aby tomu uvěřili!“ Mně to přijde opravdu zrůdné. Nemyslím si, že by hry měly takhle vtahovat. Určitě mohou člověka někam přenést, podobně jako kniha, ale na rozdíl od kiny ještě nedostoupily ani v základu momentu, kdy by dokázaly zapůsobit na charakter člověka jinak, než prostou závislostí nebo uspokojením potřeby „něco dokázat“ nebo se utvrdit v uspořádání svého světonázoru – například dělení „my“ a „oni“, „civilisace“ a „barbaři“ atp.
Tak ti první tři jsou sexy bílí fešáci. 😀 Nová Lara má zmenšená prsa, údajně je to příběhové a s vývojem charakteru, ale stejně je na konci podivný ideál chuděrky, která se vypracuje v samostatnou, nezávislou a neohroženou ženu, která nic a nikoho nepotřebuje. Jestli je to zdravý obraz ženy, to je dost na pováženou.
Asi to vtáhne, asi to lidem dává jejich hrdiny na té nejzákladnější úrovni. Možná to někdy potřebují a vyjadřují tím cosi lidského, ale proč vedle neexistují také jiné příběhy? Knihy přece nejsou plné jen tohohle. Bestsellery sice ano, ale opravdové skvosty mají těžiště někde jinde a vývoj taky probíhá poněkud jiným směrem. Abych to uvedl ještě na příkladu, tak knihy dávno americký sen zkritizovaly, ale hry ho stále znovu předkládají a nechávají znovu prožít takovou tu ideu: „Když se kousneme, tak dokážeme všechno!“ Ale tak to přece nefunguje. Ten obraz světa je falešný. Hry jsou potom únikem z ošklivé reality, který se, z mého pohledu, začíná rozlézat až nezdravě. Ze prostředku zábavy se stává jakési opium, když to nadsadím. 😀
Jo, protože lepší než se „zakousnout“ a snažit dosáhnout svých snů a něco dokázat je lepší se na to vykašlat a jít nadávat na špatné poměry do hospody…
A ženy u plotny závislé na svých mužích jsou sice taky fajn, ale už se k tomu asi nebude snadné vrátit.
Tím nechci říct, že by nebylo špatné si ve hrách zahrát za normálního člověka. Třeba nějakou akční hru, kde bych nebyl super hrdina, kterého všichni někam posílají a je jedno jestli jsme velký svalovec nebo křehká dívka v podpatcích (Dead Island, opravdu nezapomenu jak mě přeživší (i chlapy) „vyhnaly“ ven mordovat zombíky :D)… Nebo RPG, kde bych se staral o pole a hrdina, který by zachraňoval svět by u mě nakupoval mrkev… nebo hra, kde by hráč seděl ve výše jmenované hospodě a musel své kolegy přesvědčit o tom, že právě on se má nejhůře a má nejméně peněz… a když prohraje tak bude muset zaplatit rundu rumu 🙂
Ale lidé prostě rády hrají za hrdiny, asi protože jimi často nejsou…
Firejs: Nereálný sen a reálná snaha jsou dvě odlišné věci. 🙂 O ženách u plotny nikdo nemluvil. 🙂 Ale je smutný, když žena chce být mužem. Což je přesně to, co se ve společnosti objevuje. 🙂 Ne dělení rolí, ale náhrada. A ty další příklady… myslím, že celou moji reakci jsi pobral v rámci nějakých stereotypních představ o jiných možnostech, nikoliv v rámci textu, který jsem napsal. 🙂 Jsou knihy, kde je borec, co zachraňuje svět. A to je všechno. V podstatě velmi šablonovité, všechny stejné. Liší se jenom podružnosti. Divocí a zlí od Kulhánka například. Je to fajn, příjemný, ale nic mi to nedalo. 🙂 Zabiják času. Jsou knihy, kde se na pozadí určitého děje rozehrávají otázky blízké každému člověku, který se někdy zeptal třeba na to, proč na světě je. 🙂 Podobné by to mohlo být i s hrami. Mohly by zachytit nějaké nadčasové téma. Takže opět: o polích a prodávání mrkve nikdo nemluvil. 🙂 Obojí má místo v lidském životě, ale je škoda, když takovou měrou převažují ti zabijáci času – respektive, je škoda, že řada lidí ani neví, že existují také nezávislé hry s myšlenkami. 🙂 Už několikrát se mi stalo, že mi někdo řekl: „Páni, to je super, to jsem ani nevěděl, že vznikají takové skvělé a zajímavé „malé“ hry!“
Když to shrnu: reakce je naprosto neadekvátní, extremistická a nesouvisí s mým textem. 🙂
Myslím, že u her záleží také na jakémsi „žánru“… A tím nemyslím dělení na střílečky, plošinovky, retro adventury atd. Spíš myslím, že hráči by měli od různých her tak nějak očekávat různé emoce… U některých se chtějí smát, jinde vyhledávají stísněnou atmosféru a strach, někde se chtějí cítit nepřemožitelně a jinde vyhledávají zajímavé dramatické příběhy… A tomu se trochu musí přizpůsobit nejen herní mechanika a příběh, ale i charakter hlavní postavy…
Osobně se vyhýbám hrám, kde by hlavní postavou byl někdo příliš realisticky ztvárněný, přece jen rád unikám do světů, které fungují jinak, než ten náš. Přesto chápu, že např. pro jakési dramatické hry není na škodu zvolit vysoce realistické postavy, veskrze obyčejné lidi…
Ale zpět…. Já mám se „vžíváním se“ do herních (i jakýchkoli jiných) postav docela problém… A nejsem si jist, jestli se chci opravdu vžívat, já osobně jsem rád třetím neviditelným pozorovatelem a hry „vyprávěné ER – formou mi ani trochu nevadí…
Je škoda, že ve hrách se moc často, zejména na poli oněch „velkých“ her, s originálními a pokrokovými příběhy (popř. stylem jejich vyprávění) nesetkáváme… Musíme to tedy alespoň zkusit vzít do svých rukou…
Tohle je zajímavé a docela komplexní téma. Vnímám to podobně jako Vojta – co mi přijde u dobrého hrdiny důležité je, aby k němu hráč měl nějaký emoční vztah, který většinou vzniká díky hrdinově chování a jeho charakterovým rysům.
Myslím, že je vážně účinnější, když je herní hrdina koncipován podobně jako postavy v knize nebo filmu – tam bývají kladné postavy, záporáci, ale třeba i zrádci, také roztomile neschopné postavy, smolaři, lehkovážní vtipálci nebo postavy smrtelně vážné, srabové a drzí odvážlivci… Příkladů je nespočet a každý ten druh by se myslím dal použít jako hlavní hrdina nějaké hry. Protože ke všem těmto postavám divák/čtenář/hráč cítí nějakou emoci. Ať už pozitivní nebo negativní, cítí ji, a to podle mě hráče vtáhne, více ho to naláká si za postavu zahrát a zjistit si tak, jak se zachová v různých situacích a jaké ji potkají osudy.
Zjistil jsem, že mě osobně nejvíc baví postavy, které trpí nějakým problémem, já s nimi soucítím a chci jim pomoci ten problém překonat. Právě takoví ti smolaři, oběrucelevové a tak 😀 Jiným zase vyhovuje opak… Mnoho lidí se spokojí se svalnatými drsňáky, někteří mají rádi postavy neutrální, podobné běžným lidem, pár z nich si rádo zahraje za zlého záporáka… Základ dobré postavy je ale jednoduše to, aby byla hráči sympatická. A to dost často souvisí s lidskostí, takže si nemyslím, že je od věci dělat postavy se smrtelnickými vlastnostmi, protože je jednodušší si k nim vytvořit vztah. Klidně to může být nepřemožitelný superhrdina, ale třeba s druhou tváří smrtelníka. To máte jako Superman, Spiderman či Batman a jejich dvě identity, bez kterých by možná byli o mnoho méně populární.
Co se týče vizuálního hlediska, myslím že je dobré, když hrdina působí co nejživěji. Klidně to může být kostka nebo koule, když působí dostatečně živě, proč ne. Myslím že tu vůbec nezáleží na formě, ale na „duši“ hrdiny. Jak tu už zaznělo, dokážu si představit i charismatickou kostku C: Extravagantní vizuální prvky jsou určitě dobré, když nějakým způsobem odkazují na charakter postavy nebo na příběh. Asi skutečně nemá smysl používat je jen tak… I když pokud se to udělá opravdu chytlavě, možná je jedno, zda to dává smysl nebo ne 😀
Umění je vyjádřit charakter postavy jeho vizuální podobou, a to nejenom výrazem v obličeji, ale různými jinými způsoby, jako je tvar těla, způsob pohybu a tak podobně. To myslím také mnohdy hraje velkou roli.
Jinak, ten poslední hrdina opravdu působí zdaleka nejlépe a nejchytlavěji. Na hru se těším a držím palce 🙂
Samé pěkné názory. 🙂 Každý má něco do sebe. Jen se bojím, že je tu velmi jasně vidět, že každý mluvíme o něčem trochu jiném, že je předmět hovoru článkem vymezený špatně, což je moje chyba. Navíc je pak prapůvodní předmět velmi významně odvedený jinam díky komentářům – na čemž mám taky velký podíl. 😀 Souvislost mezi visuální stránkou a hlavním hrdinou se tu v podstatě vůbec nerozebrala, ale nevnímám to nakonec nějak špatně, naopak se tu odkrylo mnoho vrstev problémů, které s hlavními hrdiny souvisejí. 🙂 Asi k tomu sepíšu plnohodnotný hloubavý článek. 🙂
Každopádně mi pro tenhle moment přijde, že další diskuse už by možná vrstvila jeden nesoulad na druhý, protože se tu slučuje mnoho různých pojetí a druhů řeči o hlavním hrdinovi, a to naprosto nerozlišeně a bez ladu a skladu, takže si pak ne úplně rozumíme. Je to asi jako hromada prádla, kde je vidět mnoho pěkných látek, ale jak se spojují hned s tou a hned s jinou, nevyniknou v celé své kráse a když chce jeden ukázat druhému tu „svou“, ten druhý se snadno přehlédne a vidí tu, co je těsně vedle, takže místo o modrém saténu mluví o modrém sametu, což je nesmírná škoda. Za sebe již tedy asi nebudu reagovat nijak konkrétně.