Earthtongue
Earthtongue (Řeč Země) je maličkatá nezávislá hra, která je nyní ve slevě na Indie Game Stand a v níž se chápete role „boha“ a snažíte se svět fauny a flóry uvést do rovnovážného stavu. Je zajímavá?
Je hra zajímavá? Rozhodně ano! Jestli je hratelná a zábavná, je však jiná otázka. Hráč se v úvodu ocitá na náhodně vygenerované stupňovité planetě, kde je fialová plíseň a brouk nosatec. Nosatec se živí plísní, a pokud ho nepřesunete k potravě, zemře (k rozmnožení stačí jeden exemplář). Pakliže nosatce k potravě přesunete, sežere všechnu plíseň. Zhruba tak by se dalo shrnout základní dilema hry, které se pak dále větví s tím, jak přibývají další druhy hub a brouků.
Co všechno tedy hráč dělá? Může hýbat s živočichy, což je zdarma. Ostatní činnosti hráče stojí intervenční body. Může za ně nechat na náhodné místo přidat náhodnou houbu nebo živočicha, popřípadě za vyšší počet bodů může nechat náhodně umístit konkrétní houbu nebo živočicha. Vedle toho ještě může nechat ze vzduchu spadnout půdní živiny, nechat zafoukat vítr a roznést semena, popřípadě půdu může nechat zavlažit.
Zní to poměrně jednoduše a docela zajímavě: hráč by měl přemisťovat živočichy, aby nesnědli všechny houby, popřípadě ostatní živočichy, a zároveň by se měl starat, aby houby měly dost živin, popřípadě se přemístily nebo rozrostly na další úrodná území. Mělo by jít o jednoduchou a teoreticky kouzelnou starost o malý ekosystém.
Jak je to doopravdy? Svými pravidly se hra podobá simulaci akvária (např. Insaquarium), čili má obrovský potenciál být zábavná a zaujmout jednak přesazením do jiných podmínek, jednak místy složitějšími mechanismy (starost o půdu, starost o houby). Ve skutečnosti však autoři všechna čísla nastavili špatně, takže hráč devadesát procent času jenom kouká, přemisťuje jediného živočicha na planetě do nezarostlé části země, aby neměl co jíst a umřel, protože mu (hráči) stačí (a je únosné) zachovat pouze jediný exemplář. Zároveň přibližně jednou za pět minut klikne na ikonu živin, protože bez nich by poměrně brzy vymřely všechny druhy hub. Pokud občas klikne na ikonu zavlažení, která je také velmi podstatná, obzvlášť pro některé houby, pak se potýká s výživovým problémem, který částečně řeší dostatečný počet mrtvých těl, ale nutno říct, že to je řešení velmi nedostatečné. Hráč, který slušně rozběhne planetu a uživí na ní třeba i pět druhů, je v zásadě odkázán na dvě právě zmíněné ikony (výživa a zavlažení). Nic víc dělat nemůže. Představa, že by později našetřil dost bodů, aby si „pořídil“ dalšího vybraného živočicha, je spíše fikcí. Musí zkrátka počkat, co mu osud (náhoda) přinese.
Aby však nedošlo vyloženě k nepochopení, jistě lze nechat vymřít většinu druhů, uživit jeden a pak pořídit zvoleného brouka či zvolenou houbu, hra je ale nastavená tak, aby vás ocenila až po tom, co každý druh přežije alespoň pět tisíc let, což je asi jednou za dvanáct až patnáct minut (pakliže přežije), takže nechat druhy umřít znamená vynulovat počítadlo pomyslného úspěchu. Zároveň hra není příliš zábavná, nakonec ani zajímavá, když čtvrt hodiny jen čekáte na body.
Posledním problémem je velikost planety. Zatímco v akváriu se člověk pěkně vyzná, na olbřímí planetě mu snadno leccos unikne. Přehlédnout ji celou z jedné strany na druhou trvá patnáct vteřin, což je při vyšší rychlosti hry zoufalé dlouho: za tu dobu se někde může vylíhnout vajíčko, z něho čtyři brouci a pracně udržovaná houba může být tatam. Navíc připomeňme, že v akční hře některé efekty trvají třeba jen dvě vteřiny a už i to znamená změnu. Rozdíl je tedy očividný. Většina planety je navíc prázdná (nutno říct, že to má i své herní opodstatnění, že však nelze rychle přeskočit jinam, to je chyba). Hru sice můžeme pozastavit, ale tím se zas zpomalí doba, kdy dostaneme další intervenční body, čili se prodlouží doba nicnedělání.
Závěrem je třeba připustit, že autorský záměr pravděpodobně cílil k vytvoření kontemplativní hry, v níž bude hráč spíše sledovat samovolný vývoj planety a sám chvíli nebude chtít dělat téměř nic. Takového stavu skutečně po dvou hodinách intenzivního snažení hráč může docílit, čili mít na planetě dost živočichů a dost rostlin, ale zcela upřímně pochybuji, že se v takovém případě ponoří do stavu kontemplace (pozorování), spíše vzroste stav strachu, že to všechno za pár vteřin umře (během psaní článku jsem rozehranou hru spustil dohromady asi na dvě minuty, nic nedělal a vyskočilo na mě hlášení, že červená houba vyhynula). Hra je pro takový účel nevhodně vytvořená, neboť stav, kdy bych jen sledoval, jak se postupně střídají jednotliví brouci a jednotlivé květiny u moci a jak sám evoluční zákon ovlivňuje zem, nenastává. Místo toho člověk sleduje, jak přemnožení jednoho druhu vede ke zničení všeho ostatního, čili se zde nerespektuje jeden velmi prostý zákon: populace se nemůže rozmnožit nad možnosti vlastní výživy; respektive: značná část přemnoženého druhu brzy hyne hlady, přežívá jen nejsilnější jedinec, čímž se utváří rovnováha ekosystému a částečně vymizelé rostlinstvo se obnovuje, v celku se sama utváří rovnováha. Evoluční simulátor se z mého pohledu tudíž nepovedl.
Proč o tom píši? Protože je to velmi hezký námět na hru (jak v podobě simulace Darwinovy evoluční teorie, tak v podobě akčnější akvarijní hry), který mě nadchl, v podstatě by se dalo říct, že hra mě nadchla, zároveň to není námět příliš složitý a ve výsledku by s poměrně malou snahou mohl přinést poměrně hodně muziky, takže pokud je zde někdo krátký na nápady, vřele doporučuji hru hned teď za dvacku koupit, vyzkoušet a přetvořit do hratelné podoby.
Pod čárou, aneb co se nevlezlo do článku:
1. Samozřejmě je možné, že jsem hru jen nepochopil nebo hrál špatně: také znám hromadu lidí, kteří mají dojem, že je Cubesis špatně vyvážená a že musejí postavit 20 kostelů, aby klesla hladina.
2. Původně jsem měl ještě myšlenku nějaké společné „megahry“ na toto téma, ale víme, jak podobné projekty končívají. 😀
7 odezev
Heh, vypadá to moc pěkně, ale také jsi mě moc pěkně od nějakého případného hraní odradil. 😀 Je to škoda, takhle promrhat potenciál…
Grafika mi hrozně připomíná boží prográmek Aseprite, o kterém jsem tu chtěl napsat a jestli mě paměť nešálí, tak jsem to ještě neudělal…
Jinak tedy jak popisuješ hratelnost, tak to zní úplně přesně jako snaha udělat realistickou simulaci v programu Stella. Tam jsem měl za úkol vytvořit simulaci globálního oteplování, která bez velice precizní manipulace s daty vždy končila tím, že buď planeta shořela, nebo zmrzla. 😀
Myslím si, že se ale nedala očekávat funkční hra a ani není šance, že bychom jí tady komunitně dali dohromady, že by jí vůbec někdo dal dohromady, protože udělat.. co udělat, představit si takový model života tak, aby fungoval, mi přijde naprosto nereálné. 🙂 (Ano, vím, že na podobné téma existují nějaké AAA tituly, ale ty na to mají trošku jiné prostředky.)
Program Stella zní dost děsivě. 😀 O programu Aseprite klidně napiš, určitě tu o tom ještě není. 🙂
Já se domnívám, že podat hru formou „starosti o akvárium“ je skutečně poměrně snadná věc, kde stačí změnit pár čísel „originálu“. Stačí to založit na jednoduché a průhledné matematice: Abych udělal autonomní ekosystém, potřebuji alespoň jednu kytku, jednoho brouka, který se množí hodně, a druhého brouka, který se množí pomaleji, ale jí toho prvního. Earthtongue ti to nedovoluje udělat, protože kudlanka (jí jiné brouky) je hrozně drahá. Dál už je to jen na rovině: když chci uživit tohohle živočicha, potřebuji tam strčit ještě tuhle houbu/tohohle brouka. Plus je problém v té základní výživě kytek a nemožnosti přesazování kytek. Já vidím, že bych potřeboval přidat živiny, ale nemůžu. Vidím, že bych potřeboval zalít ty kytky, ale nemůžu. Je to asi jako kdyby mi ve hře s akváriem jednou za pět minut dovolili buď připustit vodu nebo hodit rovnoměrně jídlo do vody, přičemž většina ryb by potřebovala jíst už po čtyřech minutách, takže by postupně umíraly, ať bych dělal cokoliv. Čili záměr by byl udělat hru, která je svým způsobem mikromanagementem, ale je zábavná, protože člověk vidí výsledky a protože se něco děje.
Simulace je každopádně na dlouhé lokte, o tom žádná.
Pokud jde o tenhle problém – oteplování se zpětnou vazbou, doporučuji zkusit dohledat „svět sedmikrásek“ – vytvořil legendární James Lovelock při svojí studii země jako samoregulujícího se organismu – využívá zpětnou vazbu z tepelné odrazivosti velkých ploch rostlin.
A pro tvorbu podobných simulací doporučuji knihu http://www.databazeknih.cz/knihy/modelovani-a-simulace-komplexnich-systemu-206470
Hru možná zkusím, ekologií a systémy jsem si lámal hlavu od doby, kdy jsem si poprvé přečetl úryvky z „ekologie Duny“…
Díky za doporučení, ale simulacemi jsem si prošel jednou, protože jsem musel, a plánuji se od nich nadále držet co nejdál. 😀
Ve starém GM jsem měl jednoduchou simulaci tráva-laně-vlci, je tam pěkně vidět ten efekt kdy si vlci udělají mejdlo, zaberou velkou část mapy, laní přežije jen pár někde bokem, mezi tím vlci zdechnou hlady, laně rozjedou kontrapárty po celé ploše, a všechno to skončí náhlou kocovinou, protože jim nic nebrání aby schroupaly všechnu trávu… a též zdechly hlady…
Podle mě je na podobné simulace asi nejsnazší prostě si přečíst v Darwinově O vzniku druhů přírodním výběrem kapitolu Přírodní výběr čili přežití silnějšího. Má to asi padesát stránek a čte se to dobře. V případě zájmu z toho mám krátké resumé s kritickým komentářem, ale už z povahy resumé se nejedná o výklad veskrze vyčerpávající, jakkoliv tam nejpodstatnější témata zaznívají.
V podstatě by na základě toho asi mohla vzniknout moc hezká hra, kde z nějakého jednoho druhu rostliny a jednoho druhu živočicha bude po půl hodině hraní třeba dohromady deset jiných druhů nebo alespoň variet druhů (druh, který teprve vzniká)… Takže bychom našli živočicha velkého, s dlouhýma nohama, živočicha dlouhého a s krátkýma nohama, živočicha, který žije ve vodě atd., pakliže by mu to v nějaké části mapy sloužilo k přežití… Problém podle mě je, že většina evolučních/ekosystémových simulací není úplně realistická, a tak pracují v potravním řetězci na bázi 1 zvíře sežere 1 zvíře, což je nesmysl (5 zvířat často vyžije z jednoho uloveného zvířete), zároveň nepočítají s rivalitou uvnitř druhu (minimálně v době páření, což právě rozhoduje o tom, jaké geny se předají dál; často však i v době jedení) a nakonec samozřejmě nezahrnují dostatečné množství proměnných, které mohou být pro druh podstatné. Každopádně je teorie vždycky snazší než praxe. 😀
Dobrý rozbor.
Hru si někoupím a vlastní verzi asi taky dělat nebudu. 😀
I když je fakt, že jsem kdysi se hrou „na boha“, kde by hráč sledoval a ovliňoval vývoj života na planetě trochu koketoval. Nakonec z toho nebylo nic, ale třeba jednou. 🙂