CMHSF, část 1. [upraveno]

CMHSF, aneb „Co mají hry společného s filmy?“ Dříve, než se začnu učit na zkoušku, a než se začnu doptávat po tom, co mají společného hry a filmy, zkusím se zamyslet nad tím, co mají společného různé formy hry.

upraveno: 1.2.2013

Otázka dnešního příspěvku zní, co mají společného různé „formy hry“. Budu teď trochu sofista a postavím si okolo sebe pojmový aparát, který asi nebude těžké zbourat. Ale po radě pana J. P. L. jsem se rozhodl, že se pokusím sumírovat si svoje myšlenky veřejně. Má to prý totiž hned dvě výhody. Jednak si je sesumíruji, jednak to třeba někomu k něčemu bude.

Takže k sofismu. Co budu myslet tím, když budu mluvit o různých formách hry. Dá se třeba taková opera považovat za formu hry? Já myslím, že ano. Přistihli jste se někdy u toho, že s potěšením sledujete gameplay nějaké hry, kterou byste si sami nezahráli? Mě se to stává. Myslím si, že existuje jakási podobnost mezi sledováním divadelní „hry“, ať už máme na mysli jakýkoliv divadelní žánr, jehož podstatou je „hraní si“ jednoho či několika lidí na jevišti na někoho jiného, a sledováním gameplay, rozuměj žánru, jehož podstatou je „hraní si“ jednoho či několika lidí v počítačovém jevišti na někoho jiného.

Co nám tato paralela říká? Předně není zcela čistá. Vidím rozdíl mezi tím, když je člověk hráčem, a tím, když je pouze v publiku. Zatímco když člověk cosi hraje a nedaří se mu splnit kolo, přičemž to je takový ten případ, kdy vás to neodrazuje, vidíte, že cíl je splnitelný v podstatě bez problému, jenom vy jste hrozní lůzři, je v takovém případě člověk schopen „zabít“ opakováním jedné takové mechanické činnosti třebas půl hodiny, a vůbec mu to nepřijde. Ovšem nedokážu si představit, že pokud by se v divadle někdo deset minut pokoušel vyskočit na stůl a stále by se mu to nedařilo, přičemž by to navíc dělal pořád tak nějak stejně, že bych z toho divadla neodešel.

K čemu mě tato úvaha dovedla? Pokud připustím, že divadelní hra a hra má cosi společného, že se jedná o dvě formy jakési Hry, pak mohu usuzovat, že zatímco v případě divadelní hry, v případě, kdy je člověk pouze divákem, pseudohráčem, je třeba jej poměrně krutými prostředky nutit, aby se nezvedl ze židle a neodešel, tak v případě hry, v níž člověk sám hraje, nemusí být autor hry tak důsledný, co se udržování pozornosti a napětí hráče týče. Jako správný sofista jsem zavedl termín pseudohráč. WTF? Buď pseudohráč ten, který sám nehraje, jen hru sleduje. On totiž sice není hráčem hry v pravém slova smyslu, přesto danou hru hraje. Přistoupil na její pravidla, sedí na židli a pozoruje, jak jiní hrají. TOMBEN: „odpovědí je vcítění, […] hráč se snaží vcítit do hraného charakteru, zatímco pseudohráč se snaží vcítit do hrajícího hráče. Takže jde o takové nějaké vcítění na druhou, které je složitější a proto je těžší ho udržet dlouho.“

Pseudohráč vs. hráč. Jak jsem došel k tomu, že míra nudy, kterou je ochotný každý z nich zažít, aniž by přestal hrát, je odlišná? V podstatě empiricky. Pokud sleduji gameplay a někdo se snaží už půl hodiny vyskočit na plošinku, v podstatě můžu udělat dvě věci. Přetočit to tupý video, zavřít notebook a jít si vybít deprivaci na diskotéku, nebo nalít kolový nápoj do klávesnice. Když se však o něco takového  snažím jako hráč, čas utíká a mě to ani nepřijde.

Pseudohráč tedy potřebuje mnohem více pozornosti, než hráč.

Co z toho plyne a kam to doplyne, to si nechám na příště, pokud nějaké bude. O tom rozhodnete vy…