Abych neplaval na vodě, půjčím si k ruce článek z blogu Jonathana Blowa – autora hry Braid – ve kterém doporučuje hru Osmos a zároveň se vyjadřuje k problému, který nám není cizí a který jsem načal, když říká, že „mnoho nezávislých herních designerů v dnešní době zkouší experimentovat, a problém většiny takových her vidím v tom, že nerozumí jejich vlastním nápadům – po zahrání člověk cítí, že nápady měly hodně potenciálu, který ale nebyl objeven a který hra především vůbec neviděla.“

A to je právě ono, většina lidí u tvorby her asi nepřemýšlí, protože i naše fórum se hemží projekty, které už jsme viděli nebo projekty které jsme viděli a v pokusu o změnu jsou pokažené, případně projekty, které jsme sice neviděli, ale není to na škodu, protože zkrátka nevyužily svůj potenciál.

Neříkám, že jsem příkladným tvůrcem, který má všechno do puntíku promyšlené, to určitě ne, ale rozhodně se nad tím zamýšlím a uvažuji nad tím, co se stane, když herní prvek přidám nebo když ho odeberu. Zamýšlím se nad tím, co hráče na hře baví, jestli například jedno řešení problému nepřinese hráči i skrytou neplánovanou motivaci hrát hru.

Takovým příkladem může být zřejmě „expení“ v Bombermanovi. V dnešní době by asi málokoho napadlo pojmout například RPGčko tak, že bych v bedně nalezl delší dosah kouzla.

Proč by to tak dělal, když lze krásně vytvořit vývojový strom a v něm pak přidělovat body? No, v klasickém RPGčku by to bylo skutečně k ničemu – maximálně by to hráče naštvalo, protože by neměl v rukou vývoj vlastní postavy, a to je do značné míry problém.

Jenže v Bombermanovi to funguje jinak a naopak by u něj bylo na škodu, kdyby si hráč mohl vybírat. Proč? Zaujala vás myšlenka Bombermana s klasickým vývojovým stromem? Tak předně je problém v tom, že máme málo dovedností. Je zbytečné rozdělovat body zkušeností nebo kdo ví čeho mezi cca tři atributy. Někdo by si teď řekl: „Aha, tak přidáme víc dovedností a je to!“ no to je skvělý nápad. Budeme mít devět set devadesát devět dovedností pro našeho hrdinu a vývojový strom bude mít smyl – paráda. Takže ne, asi tušíte, že tohle není správná cesta.

Když chce člověk rozebrat původní nápad, měl by se NA ZAČÁTKU zaměřit nikoliv na řešení vlastního nápadu a jeho realizaci, ale na to, proč to autoři před ním řešili tak, jak to řešili. Někoho možná napadne, že to lépe neuměli. No, to je hezké, ale banální a nikam to nevede. Systém zlepšování vyřešili skrytím „zlepšovacích kostiček“ pod políčka, která lze odpálit. V dnešní době to zní na první pohled jako docela pitomé řešení, hlavně pokud ve hře kráčí především o zničení všech nepřátel na dálku.

Jenže je potřeba si při takových myšlenkách spustit hru a zeptat se: „Co mě na tom baví? Proč je to hra u které jsem ´strávil dětství´?“ A odpověď je najednou nasnadě. Je to prvek překvapení při hledání. Když hráč vybije všechny příšery, zabliká políčko, pod kterým je zlepšení schované, ale pokud ho hráč nalezne dříve, je mile překvapen a má radost, že se mu to „povedlo“. Hledání a odbouchání kostek „tak nějak navíc“ je prvek hry, který v zásadě nevede k řešení konkrétního kola, ale ve hře se objevuje a má vliv na hratelnost a zábavnost. Zatím tahle teze může stát na vodě, co jí ale podporuje je i fakt, že hráč musí najít ukryté cílové políčko, které je ale aktivní až po vybití příšer. Zase to hledání. Další věcí je občasné naleznutí dalšího života nebo snad i času navíc, takové políčko se obyčejně nerozbliká.

Takže jak je patrné, ono to hledání vlastně vůbec není náhodné, a pokud by hráč dopředu věděl, že jde zleva doprava, že z pěti příšer dostane sto expů, dosáhne na další úroveň a bude si moci něco vylepšit, tenhle prvek by ze hry zmizel.

Vadilo by to?
Ano, vadilo. Hrál jsem teď remake Bombermana pro iPhone OS a světe div se, co se nestalo – bylo dopředu vidět, kde jsou bonusy, pro které lze dojít, snad i ten cíl byl dopředu patrný. Došel jsem do konce prvního kola, abych hru zhnuseně vypnul, přitom stařičkého Bombermana, případně Dyna blastra můžu hrát v dosboxu, ne sice pořád, ale když ho zapnu, nějakou tu hodinku určitě.

Tohle byla jen jedna rovina Bombermana, další by se mohla ptát, proč nemůže příšerky rubat mečem? Proč to není víc příběhové? Proč neřeší cestou nějaké logické úlohy? Co by se stalo, kdyby měl víc druhů bomb? Jaká je úloha terénu ve hře?

Zřejmě ne všechny otázky jsou důležité. Část věcí lze „okopírovat“ a ptát se je potřeba hlavně v momentech, kde něco měníme, nebo v momentě, kdy neděláme remake, ale třeba hodně odlišnou hru založenou na podobných principech.

Někomu možná přijde, že na to jdu složitě a možná má pravdu, ale někde jsem v souvislosti s bakalářskými pracemi slyšel něco ve smyslu: „Zřejmě nevymyslíte nic originální, ale to se po vás ani nechce, a pokud vymyslíte, buď to bude blbost, nebo se vám to povede jenom náhodou.“ Myslím, že v herním průmyslu to je podobné. Nejde o to vytvořit novou evoluční teorii, jako spíš o to, podat jí novým způsobem a porozumět jí.

Kdybych se měl vrátit zpátky k originalitě hry Osmos, pak jí Jonathan Blow popisuje zhruba tak, že hra vychází z poměrně obyčejného principu, kdy malý prvek pohlcuje jen menší prvky a větším se vyhýbá. Pohlcováním postupně roste. Nic zvláštního. Co ze hry dělá tu báječnou a oceňovanou hru, to je až přidání fyzikálních zákonů, takže ano, můžete vytvořit obří kolos, ale půjde o stojící obří kolos, pokud se bude chtít rozhýbat, bude se muset zmenšit. Zároveň s velikostí roste i přitažlivost. Člověk tím zakouší abstraktní fyzikální zákony jakoby na vlastní kůži. Hra sice neříká nic nového, ale nechá to člověka doslova zažít a v tom tkví kouzlo dané hry.

Neříkám to tu nadarmo, protože tím vlastně cílím k závěru. Člověk se musí zaměřit na to podstatné. Na to co vytváří nejen zajímavá rozhodnutí, ale i zábavnost. Když hráč v Osmu zmenší svojí velikost, je zranitelnější, jde o „strategický“ prvek, ale je to důležité? Ano je, ale není to v konceptu asi úplně to podstatné, protože kvůli strategickému rozhodnutí to člověk hrát nebude. Ne, nebude. Člověk si hru zahraje kvůli tomu prožitku fyzikálních zákonů. A co je na tom nejkrásnější, ani si toho nevšimne.

Resumé:
Podstata hry, která hráče baví, často nemusí sídlit v hlavních herních mechanikách, ale až za nimi. Pokud chce člověk vytvořit skutečně zábavnou hru, měl by pravděpodobně umět prostoupit všechen nános bahna v podobě grafiky, příběhu, hratelnosti, strategie i atmosféry a zaměřit se právě na to, co hra vyjadřuje a co v ní člověk prožívá a zakouší na vlastní kůži.


____________________________________________
BLOW, Jonathan. Braid [online]. 7. 9. 2009 [cit. 2010-12-02]. Game Recommendation: Osmos. Dostupné z WWW: <http://braid-game.com/news/?p=621>.