Přiznám se že hry na Facebooku nejsou zrovna moje oblíbená záliba, každopádně hra Magické hlubiny mě naprosto dostala a pohltila. Je zajímavé, že na hru není žádná masívní reklama. Odkazy si většinou kopírují kamarádi se stejným koníčkem mezi sebou. Já osobně jsem odkaz dostal od známého, který se speleologií zabývá už hodně dlouho. Po nějaké době hraní jsem pochopil, proč tomu tak je. Ale zpátky k úvodu.

Magická hlubina je totiž hodně netradiční hra s originálním způsobem hry i hodnocení. Jejím cílem je prozkoumání rozsáhlého jeskynního systému. Zjednodušeně bych si to dovolil popsat jako rpg systém naruby. Jde o to, že totiž jako v klasickém rpg nerozvíjíte svojí postavu, nýbrž celé prostředí hry.

Na začátku máte k dispozici tříčlennou expedici jeskyňářů se základním vybavením. Prvními krůčky začínáte mapovat začátek jeskyně a seznamovat se s hodně specifickým vybavením. Přiznám se, že se svými chabými znalostmi v oboru pro mě zpočátku vypadala většina karabin, osem a speciálních přesmyků spíš jako vybavení středověké mučírny. Avšak po odehrání desítek hodin hry už můžu říct, že pokud by mě kamarád vytáhl do rozsáhlejšího jeskynního systému než je Patrová jeskyně u Berouna, asi bych už věděl, co si vzít sebou.

Nesmírně mě vzal systém postupného vybavování cesty. Hráč musí neustále myslet na to, co ho čeká v další šachtě, protože chybějící karabina může znamenat konec jedné expedice. A na druhou stranu musí zvažovat každou věc kterou si vezme s sebou, protože váha, kterou unese na zádech je omezená, takže každý kousek prostoru v zavazadlech je drahý.

Postupným vybavováním kolmých stěn či sifónů skobami a vodícími lany se hráč metr po metru probojovává do podzemí, slézá hluboké propasti, proplavává vodní sifony či těží jíl ze zanešených plazivek. Nutno říct, že čím je v jeskyni dál, tím musí být trpělivější, protože na vzdálená místa se dostává i na několik zátahů. Na druhou stranu ho ale při hře drží kouzlo neobjevených hlubin, které na něj čekají za nejzazším dosaženým místem. A také nehraná radost, když se před ušpiněnou herní postavičkou v protrženém akvalungu objeví za dalším novým sifonem nádherný podzemní dóm se zářícími girlandami stalagtitů.

Pokud jde o síťové hraní, mohou se hráči navzájem navštěvovat jenom v základní přehledné mapě. Na herních mapách se pak hráči objeví vlaječka, která symbolizuje, kam až jeho kamarád ve hře došel, případně trochu jako vtípek působící pohozená rezavá konzerva. Což třeba v případě domněle „panenského“ dómu zamrzí, ale naopak může hráče i pošťouchnout k dalšímu hernímu úsilí.

Mě osobně se na hře hodně líbilo i to, že jde opravdu o spletitý systém chodeb, takže si hráč může vybrat kterou štolou vyrazí či jaký kout jeskyně navštíví. Často je to příležitost pro hráče, kteří začali hrát později. Stává se, že neobjevené prostory objeví jen několik desítek metrů od vchodu v zapadlé chodbě, která se zdála slepá.

Grafika hry je opravdu pěkná. Styl, který se pokouší napodobovat jedinečnou kresbu Káji Saudka, který kdysi částečně publikoval své komixy právě pod hlavičkou speleologické organizace, mi přišel jako nápad geniální.

Poslední perličku kterou jsem ocenil je možnost pojmenování míst prvoobjevitelem. Vzhledem k tomu že hru hraje převážně uzavřená komunita, nejsou názvy propastí a chodeb ve stylu hloupých názvů jako například Satan_666, ale jsou naopak zvučné a v různých jazycích poctivě pojmenované pěkně po jeskyňářsku. Najdeme tu názvy o kterých jsem četl v časopisech o outdooru, jako je ruské Trisifonje, česká Macocha, či americká legendární plazivka 30th April.

Záporů hry jsem našel jen málo. Linky na prodejny trekového a speleologického vybavení jsou jen textové a téměř neruší. Jsou psané stejným fontem jako názvy, ale každého jistě napadne, že krápníková stěna se nejmenuje Hudy Sport. K záporům dále patří i občasná bezmoc, když herní parta stojí nad neprozkoumanou propastí s batohy plnými tatranek, ale nemůže dál, protože jí chybí speciální skoba do zdi. To vše ale nemůže přebít Zážitek ze hry, který hráč cítí, když se postavy slaňují za pomoci výborné herní fyziky zavěšeni na zrezivělých karabinách zatlučených ruskými kolegy. U toho jsem se jednu chvíli dokonce přistihl, že se modlím, aby viklající se skobička vydržela. Opravdu, dýchat s herní postavou je dnes malý zázrak, a hra Magické hlubiny ho dokáže hráči nabídnout.

A jako třešnička na dortu hráče doprovází skvělý pocit, že hru hrají lidé, které spojuje stejný zájem. Připadal jsem si jako u prvních her v době herního pravěku, kdy se ke hrám nedostaly ještě široké masy, které se časem objeví všude, a jejichž přičiněním pomalu mizí výlučnost hardcore hraní, které se plíživě mění na jednoduchou zábavu pro každého, včetně holek, pro ty by byly určeny utilitky, ve kterých mohou přebarvovat skalní skoby na růžovo, a případně je polepit třeba i kytičkami.

Nic z toho ve hře nenajdete. Ale dost slov. Pokud máte rádi podzemí, a někdo z Vašich kamarádů Vám bude ochotný poskytnout link, hru víc než vřele doporučuji!